Co je honitba?

Nuže, příteli, toulaje se rozmanitou krajinou, od hlubokých lesů po širá pole a vlhké luhy, narazíš na území zvláštního určení. Říká se mu honitba.

Je to v podstatě soubor pozemků, na nichž je oficiálně povoleno vykonávat právo myslivosti. To neznamená jen lov samotný; zahrnuje to i důležitou péči o místní zvěř – srnčí, černou zvěř, lišky či pernatou – její ochranu, přikrmování v zimě a regulaci stavů, aby krajina zůstala zdravá a v rovnováze. Může jít o půdu jediného vlastníka, ale často, a to si zapamatuj, jedna honitba sdružuje pozemky od mnoha různých majitelů, spravované společně jako jednotné území pro myslivecké účely.

Jako protiklad k honitbám existují nehonební pozemky. Tam je, jednoduše řečeno, myslivost zakázána. Najdeš je zpravidla uvnitř obydlených oblastí, ve městech a vesnicích, na veřejných prostranstvích, hřbitovech, ale i v některých chráněných územích, kde má přednost jiný režim ochrany.

Pro nás, co putujeme světem, je klíčové vědět, že honitby mají své jasné hranice. A tam, kde se krajina setkává s civilizací, s domy, s ulicemi, tam, kde začíná zastavěná plocha či intravilán obce, tam právo myslivosti obvykle končí. Pušky tam už neuslyšíš.

Při svých cestách si všímej detailů – cedulí, hraničních znaků, nebo prostě jen toho, jak je krajina udržována. Někdy už pouhý ráz území napoví, že jsi vstoupil na území, kde má svůj řád a tradici myslivecké hospodaření. Během lovecké sezóny je tu třeba zvýšené obezřetnosti.

Kolik si vydělá myslivec?

Po zhruba pěti letech v oboru, kdy už má myslivec pořádnou praxi a zná každý kout svého revíru jako vlastní kapsu, se výdělek posune někam mezi 31 336 Kč a 48 040 Kč měsíčně za standardní 40hodinový pracovní týden. Ale ve skutečnosti to často není jen o hodinách.

Myslivec tráví spoustu času venku v každém počasí, musí dokonale znát krajinu, stopovat zvěř a rozumět celému ekosystému. Je to náročná práce, která vyžaduje fyzickou zdatnost, trpělivost a především hluboký vztah k přírodě. Dalo by se říct, že je to takový správce krajiny, díky které my ostatní můžeme objevovat krásy české přírody na túrách a výletech.

Jak změnit hranice pozemku?

Měnit hranice pozemku není jen tak, je to úřední proces, který se opírá o přesné měření v terénu – podobně jako když si plánujeme přesnou trasu výletu!

• První a nejdůležitější krok je oslovit zeměměřiče nebo geodeta. To jsou ti experti, co se v krajině pohybují s měřicími přístroji (něco jako naše GPSky, ale mnohem přesnější!) a dokážou nové hranice přesně zaměřit.
• Na základě domluvených nových hranic ti geodet vypracuje geometrický plán. To je taková speciální technická mapa, která ukazuje navrhované nové rozdělení pozemku. Je to klíčový dokument, bez kterého to nejde.
• Tento geometrický plán pak musíš spolu s dalšími nutnými dokumenty (např. souhlasy sousedů, kterých se změna týká) podat na katastrální úřad. Tam plán přezkoumají a schválí. Jakmile je schválen, nové hranice se oficiálně zapíší do katastru nemovitostí a objeví se i na digitální katastrální mapě.
• Je fajn vědět, že dobrý geodet by měl nové hranice i fyzicky označit v terénu, nejčastěji mezníky. Když pak jdeš kolem, vidíš, kde přesně tvůj pozemek končí – stejně jako hledáme značky na turistické trase. Respektování těchto fyzických hranic je v přírodě důležité!
• Pokud jde o změnu hranice katastrálního území (což je větší správní celek, často vázaný na hranice obce), to je jiný a složitější proces. Ten také probíhá přes katastrální úřad, ale týká se spíš úřadů než jednotlivce měnícího hranici svého pozemku. Pokud se mění hranice obce, automaticky se v důsledku toho mění i hranice katastrálního území, pokud jsou shodné. Ale pro tvůj konkrétní pozemek je klíčový ten geometrický plán od geodeta a zápis do katastru.

Kdy může myslivec střílet?

Zcestovalý žurnalista ví, že pravidla pro lov se sice liší země od země, ale jeden princip platí univerzálně, a české myslivecké předpisy, například skrze důraz článku 44 Mysliveckého řádu, na něj kladou zásadní důraz: střílet na zvěř nebo jakékoliv zvíře “škodící” myslivosti smíte jen tehdy, když si jste absolutně jistí, na co míříte. V terénu, ať už jde o hluboký les, okraj pole nebo třeba remízek kousek od vesnice, kde se pohybují nejen koroptve a zajíci, ale i výletníci se psy, cyklisti nebo třeba jen místní na procházce, je naprostá jistota rozpoznání cíle alfou a omegou bezpečnosti. Žádné výmluvy typu “spletl jsem si toho psa s liškou” nebo “v tom šeru to vypadalo jako divočák” prostě neobstojí a ani v nejmenším je nelze akceptovat. Zkušený myslivec musí mít dostatečné znalosti a schopnosti, aby bezpečně identifikoval druh zvířete, ať už jde o siluetu, pohyb nebo chování, a to v nejrůznějších světelných či povětrnostních podmínkách. Omyl může mít fatální následky nejen pro zvíře samotné, ale i pro bezpečnost lidí a jejich domácích mazlíčků v okolí. Bezpečnost v honitbě zkrátka začíná a končí u precizního rozpoznání toho, na co se míří.

Jak vyjmout pozemky z honitby?

Chcete-li dosáhnout vyjmutí svých pozemků z honitby a získat nad nimi nezávislost, prvním krokem je podání formální žádosti. Tuto žádost směřujte na obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu se vaše pozemky nacházejí.

Klíčové je, že žádost musí obsahovat přesné a pádné zdůvodnění, proč požadujete prohlášení vašich pozemků za nehonební. Nelze jen tak rozhodnout, vaše důvody musí být relevantní a opodstatněné.

Je důležité si uvědomit: Tento proces není jednoduchý ani rychlý. Nejde o pouhé oznámení, ale o plnohodnotné správní řízení.

Kompetentním orgánem státní správy myslivosti, který o vaší žádosti rozhoduje a řízení vede, je krajský úřad.

Co byste ještě měli vědět o cestě k nehonebním pozemkům?

• Proces se řídí ustanoveními Zákona o myslivosti (zákon č. 449/2001 Sb.).
• Typickými důvody pro vyjmutí mohou být například:
• Pozemky leží v zastavěném území obce.
• Jsou určeny k jiným účelům (např. průmyslové zóny, areály nemocnic, školy, sportoviště, hřbitovy, rekreační objekty).
• Mají zvláštní význam z hlediska ochrany přírody (národní parky, národní přírodní rezervace, pokud tak určí zákon).
• Jsou nepřístupné nebo příliš malé na to, aby tvořily samostatnou honitbu či její souvislou část.
• Součástí správního řízení bývá posouzení vaší žádosti, vyjádření uživatele honitby a případně i místní šetření.
• Cílem řízení je rozhodnutí, kterým se pozemky buď prohlásí za nehonební, nebo se žádost zamítne.
• Prohlášení pozemků za nehonební je trvalé, pokud nedojde ke změně poměrů, kvůli kterým byly vyjmuty.

Kdy končí myslivecký rok?

Myslivecký rok tradičně končí 31. března. Je to zajímavé, protože se to skvěle kryje s příchodem jara a začátkem nového přírodního cyklu.

Konec března tedy neznamená, že by myslivci skončili s prací, spíš naopak. Pro většinu druhů zvěře po tomto datu začíná takzvaná doba hájení, což je období, kdy se nesmí lovit, aby se zvířata mohla v klidu rozmnožovat a odchovávat mláďata.

Jaro je pro myslivce naopak čas intenzivní péče o krajinu a zvěř. Začínají se například připravovat a osévat speciální políčka, která slouží jako zdroj potravy pro zvěř během celého roku. Čím dříve se semínka dostanou do země, tím dříve budou mít srnky, zajíci nebo divočáci k dispozici čerstvou “úrodu”.

Takže když na jaře chodíte přírodou, můžete si všímat těchto upravených políček nebo jiných známek péče o zvěř. Je to důležitá součást celoroční práce, která zajišťuje zdravou populaci zvěře i mimo loveckou sezónu.

Co obnasi být myslivec?

Když se vydáte do lesa nebo do terénu, ať už za zvěří nebo jen pozorovat přírodu, kvalitní vybavení je základ. Není to jen paráda, ale nutnost pro pohodlí, bezpečí a úspěch.

Ano, barvy hrají roli. Zelená nebo maskovací vzory pomáhají splynout s okolím. To je klíčové, ať už čekáte na posedě, nebo se tiše pohybujete lesem. Zapomeňte na křiklavé barvy, ty vás okamžitě prozradí.

Stejně důležité je oblečení, které nešustí. Každý špatný pohyb nebo zvuk může zvíře vyplašit. Proto se vybírají materiály jako tichý fleece nebo speciální tiché tkaniny. Musí být ale zároveň odolné proti protržení od větví a trnů.

Myslete na vrstvení. Počasí v přírodě se rychle mění. Spodní vrstva by měla odvádět pot, střední hřát a vnější chránit před větrem a deštěm. Hledejte prodyšné a voděodolné materiály.

Pokrývka hlavy je nezbytná – chrání před sluncem, deštěm i chladem. A hlavně, správná obuv! Musí být pohodlná na dlouhé chození, mít pevný došlap, dobrou přilnavost na mokrém i nerovném terénu a samozřejmě být voděodolná. Boty s podporou kotníku jsou v terénu k nezaplacení.

Oblečení by mělo mít praktický střih, který neomezuje v pohybu při lezení, klečení nebo manipulaci. Oceníte i dostatek funkčních kapes na nezbytnosti.

Jak daleko sázet keře od hranice pozemku?

Základní pravidlo, co se týče vzdálenosti výsadby od hranice pozemku, vychází z občanského zákoníku. Je to takový první bod, od kterého se odrazit.

Říká se, že vysoké stromy (ty nad 3 metry výšky) by měly být od hranice nejméně 3 metry daleko. Pro menší stromy a keře je to pak obvykle minimálně 1,5 metru.

Je to především kvůli tomu, aby stromy moc nestínily sousední pozemek nebo aby kořeny nezačaly dělat neplechu za čarou. Ale jako někdo, kdo viděl různé hranice a ploty po světě, vím, že je to i o respektu a prevenci zbytečných sporů.

Kromě zákonných minim je dobré myslet ještě na pár věcí, které dělají dobré sousedské vztahy a klid na duši:

• Domluva je základ: Zákon je jedna věc, ale pokud se v klidu domluvíte se sousedem, je to vždycky lepší. Třeba mu daný keř zrovna nevadí nebo se naopak bojí něčeho jiného.
• Myslete dopředu: Rostlina, kterou sázíte, teď vypadá nevinně, ale jak bude velká za deset nebo dvacet let? Počítejte s dospělými rozměry.
• Údržba a přístup: Budete se k rostlině potřebovat dostat kvůli zálivce nebo řezu? Ujistěte se, že to zvládnete bez nutnosti vstupovat na sousedův pozemek.
• Typ rostliny: Některé keře nebo stromy se šíří víc než jiné. Pozor na agresivnější druhy, které by mohly sousedovi zaplevelit zahradu.

Proč myslivci piji levou rukou?

Proč myslivci při slavnostních přípitcích drží sklenici v levé ruce? Jako cestující novinář, který měl tu čest nahlédnout do loveckých tradic napříč různými kulturami, mohu potvrdit, že tato zvyklost má fascinující historické pozadí, hluboce spjaté se středoevropskou myslivostí.

Nejčastěji se setkáte s vysvětlením, které odkazuje k životu legendárního knížete Huberta, budoucího patrona všech lovců. Právě jemu se připisuje původ tohoto zvyku.

Vypráví se, že i během své poslední, slavnostní leče, tedy závěrečného ceremoniálu po honu, kníže Hubert nezapomněl na své rytířské a lovecké zásady. Pravou rukou galantně vzdával pozornost dámě, která seděla vedle něj, zatímco levá ruka přirozeně sáhla po poháru s vínem, aby se připojila k přípitku.

Toto zdánlivě prosté gesto dalo vzniknout známému mysliveckému pořekadlu: „Levá ruka připíjí, pravá loví.“ Je to více než jen zvyk; je to symbolické připomenutí historie, respektu k tradici svatého Huberta a zároveň jemné naznačení, že myslivecká pohotovost a spojení s lovem je vždy přítomna, byť ve slavnostní chvíli.

V jiných zemích se setkáte s odlišnými rituály spojenými s lovem a pitím, ale v českých zemích a okolí je Hubertova legenda a přípitek levou rukou nedílnou součástí myslivecké identity a etikety, kterou stojí za to poznat.

Jak se řekne jinak myslivec?

Když se řekne myslivec, není to jen tak ledajaký lovec. Podle toho, co člověk vidí a zažije třeba v české krajině, je to spíš hospodář a správce lesa a polí.

Jde o člověka, který musí mít neskutečné znalosti a dovednosti. Přesně jak se říká:

• Znají dokonale přírodopis divokých zvířat – kdy se rodí, čím se živí, jak se chovají.
• Umí se o zvěř postarat, v případě potřeby ji třeba i přikrmit v těžkých časech.
• Trénují psy, kteří jsou pro práci v honitbě nepostradatelní.
• Mají zručnost – umí vyrobit sítě, pasti nebo opravit vybavení.
• Ovládají veškeré nástroje, od těch na péči o krajinu po ty lovecké.
• Vědí, jaký způsob “lovu” (ať už chytání nebo střílení) je pro dané zvíře a situaci nejvhodnější a nejšetrnější.
• Cílem je zvěř co nejlépe… no, hospodařit s ní. Udržovat populace zdravé a v rovnováze s prostředím.

Jejich role v krajině je obrovská – starají se o to, aby les a pole nebyly přemnožené jedním druhem, pomáhají s ochranou slabších zvířat a jsou často první, kdo si všimne problémů v ekosystému. Není to jen o lovu, je to o hlubokém respektu a péči o místo, kde žijí.

Co je to lovecké právo?

Lovecké právo je tradiční pojem používaný v myslivosti, který označuje soubor jedlých vnitřností ulovené spárkaté zvěře, známých také jako drob.

Obvykle sem patří jazyk, srdce, plíce, játra, slezina a ledviny, a někdy i část tuku (označovaný jako běl), kterou lze snadno oddělit rukou.

Tato specifická část úlovku tradičně náleží tomu, kdo zvěř ulovil a především ji vyvrhl (provedl takzvaný vývrh na místě). Jestliže však vývrh provede lovecký průvodce nebo jiná pověřená osoba, lovecké právo z tradice připadne jemu jako ocenění této důležité a okamžité práce po ulovení.

Ačkoli se pro někoho může jednat jen o vnitřnosti, v mnoha kulturách po celém světě jsou tyto partie ceněny jako velmi hodnotná surovina pro přípravu rozmanitých jídel – od bohatých omáček a polévek až po paštiky či ragú, často považované za skutečnou delikatesu. Představují tak nejen praktické využití celého úlovku, ale i připomínku starobylých loveckých zvyků a respektu ke zvěři.

Kdy se říká lovu zdar?

Tradice loveckého pozdravu „Lovu zdar!“ je pevně spjata s několika klíčovými momenty v životě myslivce. Není to jen obyčejné „ahoj“ v lese, ale má svůj hluboký smysl a rituální podtext.

Nejznámější je asi při takzvaném „výřadu“. To je ten slavnostní okamžik na konci honu, kdy se ulovená zvěř s úctou srovná a lovecké osazenstvo vzdá hold přírodě i zvířeti. Právě tady zaznívá „Lovu zdar!“ jako poděkování za úspěšnou loveckou štěstěnu. Hned poté následuje nádherná akustická část – troubení loveckých signálů na lesní roh. Každý druh ulovené zvěře má svůj specifický „hlahol“ a vše končí signály „Halali“ a „Konec honu“. Je to opravdu silný, atmosférický zážitek.

Dalším významným momentem jsou zkoušky loveckých psů, zejména těch, kteří se věnují dosledu poraněné zvěře – barváři. Když pes po náročné práci na „barvě“ (stopě krve) úspěšně najde zhaslou či dosledovanou zvěř, ozve se opět troubení. Většinou jde o signál pro srnce, který potvrzuje mistrovství psa a jeho vůdce při humánním dohledání zvěře.

A konečně, „Lovu zdar!“ zaznívá i při různých slavnostních příležitostech a někdy i při pohřbech členů loveckých sdružení. Zde je součástí formálního ceremoniálu, připomínající sounáležitost, tradici a odkaz loveckého stavu, často za doprovodu tradičních loveckých pochodů.

Co dělá státní správa?

Navštívili jste už desítky zemí a všude na něco narážíte? Na úřady, pravidla, formuláře? To je státní správa v akci!

V podstatě je to ta část státu, která se stará o každodenní chod věcí. Není to ta, co dělá politiku (to je vláda a parlament), ale ta, která ji realizuje v praxi na celostátní úrovni. Představte si ji jako operační systém státu.

Kdo přesně ji vykonává? Je to obrovská síť:

• Státní úřady a instituce: Ministerstva, finanční úřady, katastrální úřady, inspekce… ta pravá “státní” mašinérie.
• Úřady obcí a krajů (v přenesené působnosti): Často vidíte, že i na místní úrovni se vyřizují věci pro stát – třeba stavební povolení, matriční záležitosti, vydávání řidičských průkazů. To je ta “přenesená působnost”, kdy místní úřad funguje jako ruka státu podle jeho pravidel.
• Někdy i úřady veřejnoprávních korporací, pokud jim stát svěří nějaké své úkoly.

Jejím hlavním úkolem? Proměnit zákony a rozhodnutí politiků v realitu, kterou vidíte a cítíte ve všech oblastech života v zemi:

• Zajišťuje dodržování zákonů: Od dopravních pravidel po ochranu životního prostředí. Jsou to ti, kdo kontrolují a vymáhají.
• Poskytuje veřejné služby: Vydávání pasů a občanských průkazů, správa daní, vyplácení sociálních dávek, evidence vozidel, stavební řízení, správní řízení všeho druhu… vše, co potřebujete pro běžný život a interakci se státem.
• Spravuje majetek státu: Budovy, pozemky, lesy, silnice, kulturní památky… státní správa se o ně stará.
• Brání zájmy státu a občanů: Na mezinárodní úrovni, v krizových situacích, při ochraně veřejného pořádku.

Je to komplexní, někdy neviditelná, jindy velmi přítomná síla, která formuje každodenní život v každé zemi, bez ohledu na to, jak se jmenují úřady nebo jak rychle se hýbou fronty. Je to nezbytný mechanismus pro fungování moderní společnosti.

Jak vyjmout pozemek z honitby?

Pro mnohé vlastníky pozemků v české krajině, kterou jsem během svých cest mnohokrát prochodil a obdivoval, se dříve či později objeví otázka soužití s honitbou. Vyjmutí pozemku z ní není pouhým oznámením, ale procesem, který vyžaduje navigaci byrokratickými cestami.

Prvním krokem je žádost, kterou musí podat vlastník pozemků. Tato žádost se podává na obecní úřad obce s rozšířenou působností. Klíčové je v žádosti jasně a přesvědčivě uvést důvody, proč si přejete, aby se na vašich pozemcích nelovilo.

Není to proces na počkání, což ostatně jako cestovatel, který se setkal s různými administrativními systémy, mohu potvrdit. Prohlášení pozemků za takzvané nehonební probíhá ve složitém správním řízení.

Příslušným orgánem státní správy myslivosti, který o vaší žádosti rozhoduje, je na vyšší úrovni krajský úřad.

Zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. pomáhá definovat, co jsou vlastně nehonební pozemky. Typicky sem patří:

• Zastavěné stavební pozemky, nádvoří.
• Oplocené zahrady a sady v souvislostí se stávajícími budovami.
• Veřejná pohřebiště.
• Újezdy (vojenské).
• Národní parky a některé chráněné oblasti.

Nicméně, i pozemky, které do těchto kategorií nespadají, lze za nehonební prohlásit, ale důvody musí být opravdu pádné – například intenzivní zemědělská výroba, specifický účel využití pozemku, nebo bezpečnostní hlediska spojená s blízkostí obydlí. Připravte se na to, že proces může trvat a vyžadovat doložení relevantních faktů.

Kdy je honitba?

Jako turista vnímám honitbu spíše jako období v roce, kdy je třeba být v lese trochu víc obezřetný. Z té lovecké odpovědi vyplývá, že konec podzimu, hlavně listopad, je pro myslivce docela rušný. Ta informace o 80-90% splněného lovu holé zvěře (to jsou samice a mláďata srnčí, jelení, mufloní apod.) znamená, že v honitbách se v tu dobu intenzivně loví, aby splnili plán před zimou.

Pro nás, turisty, to znamená:

• V listopadu, a obecně na podzim, se v lesích pohybuje více lovců.
• Můžete slyšet výstřely.
• Objevují se společné hony (naháňky) – to jsou hlučné akce s více lidmi a psy, kdy se zvěř nadhání na střelce. V čase a místě takové naháňky je lepší se lesu vyhnout nebo být extrémně opatrný a viditelně se označit (např. barevnou bundou, čepicí). Myslivci by měli takové oblasti označovat, ale spoléhat se na to nedá vždycky.
• Jak píšou, s nástupem sněhu (často právě v listopadu) začíná zimní přikrmování. Uvidíte více krmelišť a zásypů. Objemové krmivo je seno, siláž, kaštany; jadrné krmivo je zrní. Omezení zrní je kvůli trávení zvěře v zimě.
• Lovecká sezóna ale není jednotná pro všechnu zvěř! Srnec se loví od jara do podzimu, jelen spíš na podzim, prase divoké prakticky celoročně. Takže “honitba” je spíš takové delší období, kdy se v lese prostě loví.

Zkrátka, listopad je z hlediska lovu holé zvěře důležitý, ale obecně období od podzimu do zimy je pro turisty v lesích spojené s aktivním lovem. Je vždycky rozumné držet se značených turistických cest, zvlášť v době intenzivního lovu.

Jak říkají myslivci veverce?

Přestože se v myslivecké mluvě setkáváme s mnoha specifickými výrazy a tradičními názvy pro zvěř, její části či chování – což je fascinující aspekt této kultury, který se liší i regionálně, někdy dokonce i přes hranice – na otázku, jak myslivci říkají veverce, je odpověď překvapivě prostá:

Říkají jí zkrátka a dobře veverka.

Často se objevují pokusy spojit lovecké názvosloví s biologickými charakteristikami, jako jsou třeba typy zubů. Ano, veverka má stejně jako zajíc, svišť či ondatra dominantní hlodáky (struhy), zatímco šelmy jako medvěd, liška, jezevec, rys, kočka divoká nebo vydra disponují i trháky, klíčovými pro zpracování masa.

Tato dentální odlišnost je biologický fakt o postavení veverky v říši zvířat (patří mezi hlodavce), ale nemá přímý vliv na její lovecké pojmenování. Veverka si svůj běžný název v mysliveckém slangu zachovala.

Na rozdíl od:

• Lani (samice jelena), které lovec neřekne prostě “samice jelena”.
• Koloucha (mládě jelena), který není jen “malý jelen”.
• Některých specifických termínů pro části těla zvěře (např. oháňka pro ocas lišky).

Veverka tak zůstává veverkou – malým, čiperným obyvatelem lesů, jehož lovecké pojmenování se od toho obecného neliší.

Kdy je hájený úhoř?

Jako cestovatel, který pozoruje přírodu v různých koutech světa, musím říct, že úhoř říční je jedním z nejtajemnějších tvorů našich vod. A kdy je v České republice hájený? Přesně od 1. září do 30. listopadu.

Tohle tří měsíční období je klíčové pro ochranu úhoře říčního (Anguilla anguilla), druhu, který je bohužel celosvětově kriticky ohrožený. Jeho životní cyklus je neuvěřitelný – dospělci podnikají tisíce kilometrů dlouhou pouť přes Atlantik až do vzdáleného Sargasového moře, aby se zde rozmnožili. Poté umírají a jejich mikroskopické larvy se unášené Golfským proudem vracejí zpět do evropských řek a potoků, kde dospívají.

Hájení v těchto měsících pomáhá zajistit úhořům klid v období, které může souviset s jejich migračními přípravami nebo jinými citlivými fázemi života před touto impozantní cestou. Je to důležitý krok k zachování tohoto fascinujícího druhu pro budoucí generace.

Co je orgán státní správy myslivosti?

Pro nás, co rádi chodíme do přírody, je dobré vědět, že i myslivost má svá pravidla a dohled. Ty “orgány státní správy myslivosti” nejsou jen jedna kancelář, ale spíš systém, který dohlíží na to, aby se v honitbách hospodařilo podle zákona o myslivosti.

Hlavními hráči v tomto dohledu jsou:

• Ministerstvo zemědělství – to je ta nejvyšší instance. Kouká na to, jestli všichni, od úředníků až po samotné myslivce (uživatele honiteb), dodržují celostátní pravidla (zákon o myslivosti).
• Kraje a obce (hlavně ty s rozšířenou působností) – ti jsou blíž k dění v terénu. Dozírají, jestli se na konkrétních honitbách hospodaří správně, podle zákona a podle místních rozhodnutí, která třeba vydali oni sami. Kontrolují, jestli uživatelé honiteb plní svoje povinnosti.

Celý tenhle systém dohledu zajišťuje, aby:

• zvěř v přírodě byla udržitelně řízena (aby jí nebylo moc ani málo a byla zdravá), což pomáhá udržovat rovnováhu v lese, kterým procházíme.
• nedocházelo k poškozování lesů nebo zemědělských ploch zvěří.
• uživatelé honiteb (ti, co honitby spravují) plnili své povinnosti (jako třeba péče o zvěř, sčítání, snižování škod) a nejednali v rozporu se zákonem, což je důležité i pro naši bezpečnost v přírodě.

Takže když vidíte myslivecké zařízení nebo potkáte myslivce, víte, že i nad jejich činností je dohled, který má zajistit pořádek v naší přírodě.

Proč myslivci loví?

Z pohledu milovníka aktivního pobytu v přírodě může být lov vnímán jako intenzivní forma interakce s krajinou. Jde o fyzickou aktivitu v terénu, vyžadující dobré znalosti prostředí a často i značnou vytrvalost při stopování zvěře nebo čekání.

Dále je to rozvoj specifických dovedností – naučit se číst stopy, rozumět chování zvířat, orientovat se v terénu za různých podmínek. Tyto schopnosti jsou cenné i pro jiné outdoorové aktivity, jako je turistika, fotografování divoké přírody nebo bushcraft.

Lov může být také vnímán jako součást širšího managementu krajiny a populace zvěře, pomáhající udržovat ekologickou rovnováhu. Pro někoho je to i způsob, jak zodpovědně získat potravu přímo z přírody, s plným pochopením původu masa, což je v kontrastu s anonymním nákupem v obchodě.

Vedle tradice a rituálů spojených s lovem představuje pro některé tato činnost výzvu, která kombinuje napětí, strategii a hluboké ponoření do rytmu přírody. Je to odlišný, ale ne méně náročný způsob, jak být aktivní v přírodě ve srovnání s jinými formami turistiky.

Jak pogratulovat myslivci?

Když potkáte myslivce, přemýšlíte, jak ho správně pozdravit? Já, světem protřelý cestovatel, vám prozradím tajemství. Kovařík a C. Rakušan ve své knize “Myslivecká mluva” (ČMMJ 1994, 1999) odhalují staré zvyklosti.

Zde jsou klíčové body:

• “Lovu zdar!” – to je běžný pozdrav mezi myslivci.
• “Myslivosti zdar!” – to je pro slavnostnější příležitosti.

A jak reagovat?

• Můžete pozdrav zopakovat.
• Nebo jednoduše říct: “Zdar!”

Je to jednoduché, že? Ale pamatujte si, myslivost je víc než jen lov. Je to péče o přírodu, tradice a respekt k divoké zvěři. Takže příště, až uvidíte myslivce, pozdravte ho s úctou. Ukažte, že chápete hlubší smysl jeho poslání.