Drobná zvěř, to není jen pojem, ale fascinující svět rozmanitosti! Pod tímto označením se skrývá celá řada fascinujících druhů, s nimiž jsem se setkal na svých cestách po Evropě.
Tetřívek, jeřáb, koroptev – klasika lesních oblastí. Tetřívek s jeho rituálními tancemi, jeřáb s jeho impozantním letem a koroptev, mistr maskování v polích. Každý z nich vyžaduje specifické podmínky k životu a jejich pozorování je nezapomenutelným zážitkem.
Vodní ptactvo představuje další kapitolku. Divoké husy, s jejich úžasnou schopností organizovaného letu, kachny, jejichž zbarvení se liší od druhu k druhu, a lyska černá s jejím charakteristickým čelním štítkem. Všichni tito ptáci jsou úžasně přizpůsobeni životu na vodě.
Divocí holubi – hřivnáč, doupňák a hrdličky – představují nenápadnou, ale důležitou součást ekosystému. Jejich rychlý let a opatrnost ztěžují jejich pozorování, ale odměnou je možnost spatřit jejich elegantní pohyby.
A konečně, sluky – sluka lesní a bekasína otavní – s jejich maskovacím zbarvením a fascinujícím způsobem života. Na svých cestách jsem je nacházel v bažinatých oblastech a jejich hledání vyžadovalo trpělivost a cit pro přírodu.
Zvláštní zmínku si zaslouží kvíčala, malý, ale důležitý druh, jehož přítomnost indikuje zdravý ekosystém.
Závěrem, drobná zvěř je pokladnicí fascinujících druhů, které obohacují naši planetu. Jejich ochrana je nezbytná pro zachování biodiverzity.
Jaké jsou 4 hlavní příčiny eroze biodiverzity?
Eroze biodiverzity je globální pohromou, a čtyři její hlavní příčiny se prolínají a zesilují navzájem po celém světě. Za prvé, těžba – ať už dřeva v deštných pralesích Amazonie, kde jsem sám viděl rozsáhlé holiny, nebo nerostných surovin v Africe, které zanechávají za sebou pustinu – představuje devastující sílu. Následky často vidíme v podobě narušených ekosystémů, ztráty stanovišť a ohrožených druhů. Druhým klíčovým faktorem je rozvoj, nezadržitelná vlna urbanizace, výstavby silnic protínajících divočinu, a průmyslových komplexů, které pohlcují původní krajinu. V Jihovýchodní Asii jsem se setkal s komunitami, které ztratily svůj domov a živobytí kvůli rozšiřujícím se městům.
Znečištění, třetí v pořadí, je tichý vrah biodiverzity. Od kyselých dešťů ničících lesy v Evropě po plastový odpad zahlcující oceány a zabíjející mořské živočichy, jeho dopad je všudypřítomný. Znečištění ovzduší, vody i půdy vede k úhynu organismů a narušení potravních řetězců. Čtvrtou, často opomíjenou příčinou, je těžba palivového dříví. Statistika, že 13 % světové populace vaří na ohni, je šokující. Na vlastní oči jsem viděl, jak v některých částech světa mizí lesy kvůli potřebě energie, a to často úzce souvisí s chudobou a nedostatkem alternativních zdrojů energie. Další problém je mýcení lesů pro pastviny (11%) a výstavba plantáží a silnic (7%), které dále zvyšují tlak na ohrožené ekosystémy.
Kam se píchá prase?
Píchání prasete, tedy porážka, se provádí po omráčení. Důležité je, aby prase leželo na pravém boku – usnadňuje to srdeční činnost před vykrvením. Vykrvení se obvykle provádí přeřezáním velkých krčních cév. Méně často se používá otevření pravé srdeční předsíně a odvedení krve dutým nožem. Záleží na zvyklostech daného řezníka a dostupném vybavení.
U čuníků se vykrvení provádí dvěma způsoby:
- Ve visu: Čuník visí za zadní nohy. Tato metoda je méně běžná.
- Vleže: Čuník leží na boku, což je běžnější a obecně považováno za šetrnější metodu.
Tip pro turisty: Pokud se ocitnete na venkově a máte zájem o tradiční způsoby zpracování masa, pozorujte místní zvyky a postupy. Můžete se dozvědět mnoho zajímavého o lokálních tradicích a řemeslech. V některých regionech se i dnes dodržují starobylé metody porážky a zpracování, které se liší od průmyslových postupů.
Poznámka: Moderní porážky jsou podrobeny přísným hygienickým a veterinárním kontrolám.
Co je to Zemáky?
Zemáky, brambory, erteple, zemská jablka, grule, okroše, bandury – to vše jsou jen různé regionální názvy pro všudypřítomnou Solanum tuberosum. Tento nenápadný hlíznatý poklad, základní kámen mnoha kuchyní po celém světě, si v Česku, zdá se, prožívá dobu lehkého zapomnění. Přitom jeho historie je úzce spjata s našimi dějinami. Vzpomínáte na bramborové války v Irsku? Tam se brambory staly stěžejním zdrojem obživy, a jejich zkáza následkem plísňového onemocnění vyvolala ničivý hladomor. V Česku se brambory, ač zpočátku vnímány s nedůvěrou, šířily zejména v dobách válek a neúrody, staly se spolehlivou záložní plodinou chránící před hladem. Dodnes je najdeme v podobě tradičních jídel od bramboráku přes knedlíky až po škvarkové placky – pokrmy, jejichž recepty se liší region od regionu, stejně jako jejich názvy. Například na Slovensku je populární bryndzové halušky, v Polsku pyzy. Brambor je skutečně nespočet variet, od těch raných po pozdní, každá s trochu jinou chutí a způsobem využití. Jejich pěstování se přizpůsobuje různým klimatickým podmínkám – od chladnějších oblastí Skandinávie až po teplejší části Středomoří. A tak, ačkoliv se o bramborách v poslední době tolik nemluví, jejich významu v lidské historii a potravinové kultuře se nedá upřít. Je čas si je znovu pořádně vážit.
Co je Pirko u prasete?
Při svých cestách po Evropě jsem se setkal s různými druhy zvěře a jejich specifickými znaky. Otázka ohledně “Pirko u prasete” je zajímavá, jelikož se jedná o terminologii spjatou s lovectvím a anatomií divočáků. Odpověď je poněkud záludná, neboť “pirko” jakožto specifický termín se běžně nepoužívá. Nicméně, pojem “kelce”, “zbraně”, “páráky” a “klektáky” jsou důležité pro pochopení anatomie a trofejí.
Kelce – to jsou skutečně horní špičáky jelena, nikoliv prasete. Tyto elegantní zbraně slouží k boji o samice a k obraně.
Zbraně – u divokých prasat se tímto termínem označují špičáky, a to jak horní, tak dolní. Výraz “zbraně” je obecnější a zahrnuje obě čelisti.
Páráky – tyto silné dolní špičáky (háky) jsou typické pro kňoury divokých prasat. Jejich velikost a tvar se liší podle věku a genetické predispozice kňoura. Silné páráky jsou důležité pro hrabání v zemi a samozřejmě pro boj. Delší a silnější páráky jsou u lovců ceněny jako trofeje.
Klektáky – to jsou pak horní špičáky kňoura. Jsou obvykle menší než páráky a často jsou skryty v dásních. Na rozdíl od dolních špičáků se u nich méně projevuje růst do délky.
Na závěr, pro lepší pochopení dodám:
- Výraz “pirko” je regionální a ne vždy přesně definovaný.
- Velikost a tvar špičáků se liší podle pohlaví, věku a poddruhu divokého prasete.
- Studium anatomie divokých prasat je důležité pro lovce, ale i pro ochranu přírody.
Co ovlivňuje biodiverzitu?
Biodiverzita, to je pro nás, co trávíme čas v přírodě, naprosto zásadní. Její úbytek vidím na vlastní oči – méně druhů ptáků v horách, zvýšená dominance invazivních rostlin v lesích, v řekách ubývá ryb. Hlavní viník? My sami. Změny ve využívání půdy, jako je intenzivní zemědělství a kácení lesů, ničí přirozené biotopy. Když se procházím po turistických stezkách, vidím všude plastový odpad – znečištění je další velký problém. A pak tu je změna klimatu, která posouvá vegetační pásma, mění vodní režim a zhoršuje životní podmínky mnoha druhů. Například, rozšiřování pouští ohrožuje druhy závislé na vodě, zatímco stoupající hladiny moří ničí pobřežní ekosystémy. Chráněné oblasti jsou důležité, ale nestačí, pokud se neomezí negativní dopady lidské činnosti na celém světě. Správná turistika, šetrná k přírodě, je součástí řešení – dodržování značených cest, minimalizace odpadu, ohleduplnost k živočichům.
Ztráta biodiverzity má dalekosáhlé důsledky, nejen pro přírodu samotnou, ale i pro nás, lidi. Ohrožuje naše zásoby potravin, léků a dalších zdrojů. Každý druh má v ekosystému svou roli a jeho vymření narušuje celou rovnováhu.
Proč je třeba chránit životní prostředí?
Ochrana životního prostředí není jen abstraktní pojem, ale otázka přežití. Po cestách desítkami zemí jsem viděl na vlastní oči, jak různorodé a zároveň křehké ekosystémy jsou. Od amazonského pralesa, plic planety, po korálové útesy, podmořské metropoly života – všude je patrná síla a krása přírody, ale i zranitelnost před lidským vlivem. Ztráta biodiverzity znamená ztrátu potenciálních léčiv, materiálů a zdrojů energie, o kterých ani netušíme. Každý ekosystém funguje jako dokonale propojený mechanismus. Narůstající světová populace, neudržitelná spotřeba a klimatické změny jej ohrožují víc než kdy předtím. Obnova poškozených ekosystémů je nesmírně nákladná a časově náročná, mnohdy i nemožná. Zachování zdravé planety není jen otázkou morálky vůči budoucím generacím a dalším organismům, ale i naší vlastní ekonomické a sociální stability. Příroda nám poskytuje základní zdroje, ovlivňuje naše klima a je nezbytnou součástí naší fyzické i psychické pohody. Je naší existenční nutností a zdrojem inspirace, síly a krásy, a proto si zaslouží naši maximální ochranu.
Kdo je Markazín?
Markazín? To je otázka, na kterou odpovídá i samotná divoká příroda. Markazín je totiž mládě divočáka, konkrétně to ještě pruhované selátko. Než se z něj stane dospělý kanec (samec) nebo bachyně (samice), projde si několika fázemi.
Dospělého samce, jak už víme, nazýváme kanec nebo kňour. Samička je bachyně a jejich mládě je sele. Mladý divočák se pak označuje jako lončák.
A teď k tomu, co dělá markazína tak specifickým: ty pruhy! Ty slouží jako skvělé maskování v hustém podrostu, chrání mládě před predátory. Víte, že toto pruhování postupně mizí, jak divočák roste?
Základní informace o divočácích, které by se vám mohly hodit při vašich výpravách do přírody:
- Divoká prasata jsou všežravci – jejich strava je pestrá a zahrnuje kořeny, plody, hmyz, ale i mršiny.
- Jsou to velmi inteligentní zvířata s vyvinutým čichem a sluchem.
- Žijí v tlupách, tzv. čeledích, vedených dominantní bachyní.
- Setkání s divočákem v přírodě je vzrušující, ale vyžaduje opatrnost. Vždy dodržujte bezpečnou vzdálenost.
A pokud se vám podaří spatřit markazína – to je skutečný štěstíčko! Je to fascinující pohled na divokou přírodu v akci.
Tip pro pozorování: Nejlepší čas na sledování divokých prasat je brzy ráno a večer, kdy jsou nejvíce aktivní.
Proč myslivci střílí zvěř?
Myslivost není jen o střelbě, jak by se mohlo na první pohled zdát. Střelba je pouhým nástrojem v rukou myslivce, který v ideálním případě plní mnohem komplexnější roli ochránce přírody. Jeho cílem není pouhý lov, ale udržování rovnováhy ekosystému. To znamená uvážený výběr zvěře ke střelbě, zaměřený na regulaci populace a prevenci škod na zemědělství či lesnictví.
Představa, že myslivec střílí vše, co se hne, je značně zkreslená. Existuje silný etický kodex, který řídí mysliveckou praxi. Myslivecká etika klade důraz na respekt k životu a přírodě. Typickým příkladem je odmítání střelby na zvěř v nouzi, jako je například panáčkující zajíc, nebo na bažanta na zemi. To vše s cílem zajistit dlouhodobou existenci populace a diverzitu.
Z mého pohledu, a to i po letech cestování po světě a setkávání s různými přístupy k přírodě a myslivosti, je česká myslivost poměrně unikátní v důrazu na zodpovědnost a péči. V mnoha zemích je lov primárně zaměřen na sportovní aspekty, zatímco zde má mnohem hlubší ekologický a společenský rozměr.
- Výběr zvěře: Myslivec zohledňuje věk, pohlaví a zdravotní stav zvěře.
- Ochrana biodiverzity: Regulací počtu jedinců se přispívá k ochraně ekosystému.
- Prevence škod: Řízený lov snižuje škody způsobené zvěří na lesích a polích.
Mnoho lidí si neuvědomuje, že myslivci aktivně přispívají k ochraně přírody. Péče o zvěř zahrnuje například budování krmítek, solníků a úpravu prostředí.
- Zajišťují klid pro zvěř v kritických obdobích.
- Bojují proti pytláctví.
- Spolupracují s odborníky na ochranu přírody.
Proč pijou myslivci levou rukou?
Tradiční vysvětlení, proč myslivci pijí levou rukou, sahá hluboko do historie, k legendární postavě knížete Huberta. Jeho příběh, opředený romantikou a loveckou vášní, se stal základem pro toto zvyklostí. Legenda praví, že i v nejnáročnějších společenských situacích, kníže Hubert nikdy neopouštěl své lovecké instinkty. Zatímco pravá ruka se věnovala společenské konverzaci a galantním gestům vůči dámám, levá ruka elegantně držela pohár s vínem. Tento detail odráží hluboké propojení myslivosti a společenského života, které bylo pro šlechtu typické. V mnoha evropských kulturách, které jsem během svých cest poznal, se podobné tradice udržují dodnes, i když s různými modifikacemi. Například v některých částech Francie se používá pravá ruka k nabízení vína, zatímco levá ruka zůstává připravena pro další lovecké aktivity, demonstrujíc tím podobnou strategii rozdělení úkolů mezi oběma rukama. Zvyk pití levou rukou tak symbolizuje spojení elegance, společenských konvencí a neutuchající lovecké vášně, odkaz na dobu, kdy lov nebyl jen koníčkem, ale i nezbytnou součástí života šlechty.
Zajímavostí je, že podobné rituály s preferencí levé ruky se objevují i v jiných kontextech, například při používání nožů nebo při podávání jídel v některých asijských kulturách, což poukazuje na obecnější tendenci asociace levé ruky s určitou formou “neformálnosti” a souběžné aktivity. To ovšem nijak nesnižuje romantický a historický význam tradice myslivců.
Proč myslivci loví?
Myslivost má mnoho aspektů, které přesahují pouhé zabíjení. Psychologické důvody, jako je touha po moci, ventilace agresivity či sport, jsou jen jedním z úhlů pohledu. Důležité je si uvědomit, že lov je součástí tradice a historie mnoha kultur, často spojený s obživou a regulací populací zvěře. Správná myslivost je o zodpovědném přístupu k přírodě, zahrnující znalost ekologie, biotopů a chování lovených zvířat. Myslivci tak například pomáhají předcházet škodám na zemědělských plodinách a lesích, regulují stavy zvěře a bojují s přemnoženými druhy. Získávají také cenné informace o stavu ekosystému. Významný je i aspekt péče o lesy a zvěř, včetně přikrmování v zimě a ochrany před predátory. Zároveň je potřeba zdůraznit nutnost dodržování zákonů a etických pravidel při lovu, aby se minimalizoval negativní dopad na populaci zvěře a celkovou biodiverzitu.
Z osobní zkušenosti mohu dodat, že setkání s myslivcem v přírodě může být obohacující. Můžete se od něj dozvědět mnoho o místní fauně, flóře a historii krajiny. Vždy je ale důležité respektovat jejich práci a právo na lov v rámci platných předpisů.
Proč je důležitá biodiverzita?
Biodiverzita, to není jen hezké slovo. Je to základní kámen zdravého fungování planety, a to jsem si osobně ověřil při cestách po desítkách zemí. Udržitelný ekosystém, závislý na rozmanitosti života, je pro nás naprosto nezbytný. Viděl jsem na vlastní oči, jak tradiční zemědělství v jihovýchodní Asii závisí na specifických opylovačích, jejichž vymizení by znamenalo katastrofu pro místní komunity. Podobně jsem v Amazonii pozoroval, jak složitý systém rozkladu organické hmoty živí úrodnou půdu, která je základem pro místní obyvatelstvo. Přeměna sluneční energie prostřednictvím fotosyntézy, základní proces pro veškerý život, je závislá na bohatství rostlinných druhů. Na Galapágách jsem si uvědomil křehkost ekosystémů a sílu invazivních druhů, které mohou narušit celou síť vzájemných závislostí. Absorpce uhlíku oceány a lesy, klíčová v boji proti klimatickým změnám, je přímo úměrná biodiverzitě. Ztráta druhů se rovná ztrátě potenciálních léčivých rostlin, zdrojů potravy a mnoha dalších benefitů, které ani neznáme. Jednoduše řečeno: biodiverzita je zárukou naší budoucnosti.
Ztráta biodiverzity se projevuje v mnoha podobách – od eroze půdy přes nedostatek pitné vody až po nárůst extrémních povětrnostních jevů. Je to globální problém vyžadující okamžitou a komplexní akci. A to ne jen v rezervacích, ale i v našich městech a vesnicích.
Co je to zabíjačka?
Zabijačka – to není jen porážka prasete, ale spíš intenzivní víkendový survival trip s neopakovatelnou atmosférou! Svépomocná příprava masa na zimu, to je pořádná výzva, která z vás udělá skutečného bushcraftera.
Co vás čeká?
- Fyzická zdatnost je klíčová: Porážka, rozporcování, úprava masa – to vše je náročné a vyžaduje sílu i koordinaci.
- Důkladná příprava je nezbytná: Seznamte se s postupy a nástroji předem. Na internetu najdete spoustu videí a návodů. Dobré vybavení (nože, nádoby, …) je alfou a omegou úspěchu.
- Týmová spolupráce: Zapojte přátele a rodinu – rozdělte si úkoly a užijte si společnou práci. Tohle je skvělý způsob, jak prověřit sílu týmu a sblížit se.
Kromě fyzické námahy se naučíte:
- Tradiční řeznické techniky.
- Konzervaci masa různými metodami (uzením, solením, atd.).
- Přípravu tradičních jídel z vepřového masa.
Bonus: Zabijačka je skvělý zážitek pro milovníky tradice a autentické gastronomie. Nezapomeňte na foťák – budete mít co vyprávět! A pozor na přemíru jídla a alkoholu – to by mohlo ovlivnit vaši další túru.
Kdo má mordu?
V některých kulturách, třeba v severských zemích, se termín “morda” používá obecněji pro pysky. Zde je důležité zmínit i vydru, jejíž “morda” je specifická – vybavena výraznými vibrisami (štětinkami), které jí pomáhají při lovu v kalné vodě. Je to fascinující adaptace, kterou jsem pozoroval osobně během expedice na Aljašce.
Termín “mordička” pak spíše označuje menší, útlejší čenich. Typickým příkladem jsou lasice a kuny, jejichž štíhlá stavba těla je ideální pro lov hlodavců v podzemí i na stromech. V Jižní Americe jsem potkal podobně stavěné šplhající kuny, jejichž “mordičky” měly téměř totožný tvar.
Proč chránit biodiverzitu?
Biodiverzita, to není jenom hezká kytka nebo pestrobarevný pták. Každý organismus, od nejmenší bakterie po největšího savce, hraje v ekosystému svoji roli. Představte si to jako složitý hodinový strojek: vyndáte-li jeden kolečko, celý systém se může zhroutit. Ztráta biodiverzity destabilizuje ekosystémy, zvyšuje jejich zranitelnost vůči suchům, povodním a škůdcům. Navíc, mnoho druhů, o jejichž užitečnosti zatím ani nevíme, může skrývat klíč k léčbě nemocí, vývoji nových materiálů, nebo k řešení klimatických změn. Myslete na to při svých toulkách přírodou – chránit biodiverzitu znamená chránit i budoucnost lidstva a zajistit si krásnou a pestrou krajinu i pro další generace. Nepodceňujte ani zdánlivě nevýznamné druhy – jejich role se může ukázat jako klíčová při překonání nečekaných krizí. Například, některé houby a bakterie jsou nezbytné pro rozklad organické hmoty a udržení zdraví půdy. A to se pak odrazí na kvalitě vody, zemědělských plodin a celkové krajinné pestrosti, kterou si pak my turisté tolik užíváme.
Čím člověk škodí přírodě?
Naše planeta, tento křehký a krásný ekosystém, trpí. Továrny chrlení škodlivých plynů do atmosféry, přispívají k okyselování oceánů a změnám klimatu – procesům, které jsem na vlastní oči pozoroval v Arktidě, kde tání ledovců probíhá alarmujícím tempem. Zemědělství, ačkoliv nezbytné, často znečišťuje půdu nadměrným používáním umělých hnojiv a pesticidů, což vede k úbytku biodiverzity. Viděl jsem to v Amazonii, kde odlesňování a monokulturní pěstování ničí deštné pralesy, plíce naší planety. Moře, dříve čisté a bohaté na život, je znečištěno ropnými skvrnami a plastem – v Tichém oceánu jsem narazil na gigantické ostrovy odpadků, které hrozí mořskému životu. Výfukové zplodiny z automobilů, zvláště v hustě obydlených oblastech, vytváří smogový opar a zhoršují kvalitu ovzduší. Těžba dřeva, byť v mírném rozsahu nezbytná, se často provádí neudržitelným způsobem, vedoucím k rozsáhlé deforestaci. A nakonec, naše neukázněnost – hory odpadu z plastu a skla, které se rozkládají stovky let, a tak se stávají trvalou hrozbou pro ekosystém. Je nutné si uvědomit, že dopad našich činností má globální dosah a zasahovat do přírody bychom měli s maximální ohleduplností a rozvahou, s ohledem na její budoucí generace.
Co je škodná zvěř?
Co se týče škodné zvěře, potkával jsem se v terénu s celou řadou druhů. Klasika jako hraboši, sysli, myši – ti jsou všudypřítomní a jejich norám se při trekingu nevyhnete. Ondatry jsem viděl hlavně u vodních toků, jejich nory dokážou destabilizovat břehy, takže je potřeba opatrnosti. Veverky jsou roztomilé, ale v lese dokáží způsobit značné škody na stromech. Divocí králíci jsou pak spíše problém pro zemědělce. Ptáci? Ano, i ti. Vrabci, špačci a holubi – klasická škodná, která dokáže znečistit tábořiště. Pamatuji si, jak jsem se v Beskydech setkal s hejny kosů, kteří mi okusovali ovoce. A dravci? Krahujci, jestřábi, káně – i když jsou chráněni, v minulosti patřili mezi škodnou zvěř a jejich lovecké instinkty se netýkají jen drobných hlodavců. Roháč velký je impozantní brouk, ale jeho larvy mohou poškodit dřevo, takže i on se občas ocitl na seznamu. Zajímavé je, že v roce 1942 byl nařízen i lov vrabců, což dokazuje, jak se vnímání škodlivosti mění v čase a je ovlivněno i politickými vlivy. Divočák je kapitola sama o sobě – s ním je potřeba být velice opatrný, ať už v lese, nebo na okraji vesnice. Jejich pohyb je nepředvídatelný a setkání může být nebezpečné.
Co je to černá zvěř?
„Černá zvěř“ – to je myslivecký název pro divočáka (Sus scrofa). Jeho zbarvení je proměnlivé, od tmavě šedé a hnědé až po černou, odtud název. Hustá srst z tuhých štětin poskytuje dobrou ochranu před nepříznivým počasím. Mláďata, selata, jsou zpočátku hnědá s charakteristickými světlými pruhy, které jim pomáhají k maskování v podrostu. Setkání s divočáky v lese je poměrně časté, proto je důležité dodržovat bezpečnostní opatření. Nikdy se k nim nepřibližujte, zvláště ne k samotkám s mláďaty. V případě nebezpečí vydávají charakteristické zvuky – vrčení a kvílení. Stopy divočáků jsou poměrně snadno rozpoznatelné – kulaté kopyto s dvěma menšími otisky prstů za ním. Vyskytují se v lesích, ale i v zemědělské krajině, často se zdržují blízko vodních zdrojů. Jsou všežravci, jejich potravu tvoří kořínky, plody, žaludy, ale i menší živočichové. V případě setkání se doporučuje pomalý a klidný odchod. Náhlé pohyby mohou vyvolat agresi.
