Představte si rozmanitost života na Zemi! Od zasněžených vrcholů hor po hlubiny oceánů, všude se setkáváme s fascinujícím spektrem rostlin a živočichů. Co ale určuje, které druhy najdeme kde? To je otázka, na kterou se snažím odpovědět už léta, prozkoumávaje nejrozmanitější kouty planety.
Klíčové jsou abiotické faktory – tedy fyzikální a chemické podmínky. Myslete na slunce, teplotu, vlhkost vzduchu, složení půdy, pH vody… V suchých pouštích najdete jiné rostliny a živočichy než ve vlhkých tropických pralesech. Vysokohorská tundra se zase liší od nížin. Tyto faktory přímo ovlivňují, co může v daném prostředí přežít.
Biotické faktory jsou neméně důležité. To zahrnuje vzájemné vztahy mezi organismy, ať už jde o konkurenci o zdroje mezi jedinci stejného druhu (vnitrodruhové vztahy), nebo složitější interakce mezi různými druhy (mezidruhové vztahy – predace, symbióza, parazitismus, apod.). Například populace jelenů se reguluje dostupností potravy, ale i přítomností vlků.
A pak je tu antropogenní vliv – dopad člověka. Znečištění, kácení lesů, urbanizace, zemědělství… Lidská činnost má obrovský vliv na rozložení organismů a často vede k vymírání druhů. Na vlastní oči jsem viděl, jak devastující může být lidský zásah do ekosystému, a to i v zdánlivě nedotčených oblastech.
Každý druh si v ekosystému najde svůj ekologický prostor – niku. Je to specifická oblast, kde se daný druh cítí nejlépe a má nejlepší šanci na přežití a rozmnožování. Tento prostor je ovlivněn všemi výše zmíněnými faktory a jeho znalost je klíčová pro pochopení rozložení života na Zemi.
Co znamená slovo biodiverzita?
Biodiverzita, neboli biologická rozmanitost, je mnohem víc než jen pouhý počet druhů. Je to složitá síť života, kterou jsem pozoroval na všech svých cestách po světě – od amazonského pralesa pulzujícího životem až po suché pouště s překvapivě odolnými ekosystémy. Zahrnuje rozmanitost genů v rámci jednoho druhu, což umožňuje adaptaci na měnící se podmínky, o čemž jsem se přesvědčil při studiu odolnosti korálů vůči okyselování oceánů na Filipínách. Dále zahrnuje rozmanitost druhů – od mikroskopických bakterií, které tvoří základ potravního řetězce, až po majestátní slony v afrických savanách. A konečně, a to je neméně důležité, zahrnuje rozmanitost ekosystémů – od tropických deštných lesů plných života až po arktickou tundru s charakteristickou faunou a flórou. Ztráta biodiverzity má dalekosáhlé důsledky pro fungování ekosystémů a pro samotnou existenci lidstva. V Indonésii jsem například viděl, jak odlesňování ničí cenné stanoviště orangutanů a ohrožuje jejich přežití. Ochrana biodiverzity není jen otázkou ochrany jednotlivých druhů, ale i ochrany celých komplexních systémů, na kterých závisí naše blahobyt.
Globální biodiverzita je ohrožena řadou faktorů, včetně změny klimatu, ztráty habitatu, znečištění a invazivních druhů. Moje pozorování v různých částech světa ukazují, že je naléhavě nutné podniknout kroky k její ochraně, abychom zajistili zdravou planetu pro budoucí generace. Je fascinující sledovat, jak se příroda dokáže adaptovat, ale její schopnost se vyrovnat s rychlými změnami má své limity.
Proč se podnebné podmínky v různých oblastech na Zemi liší?
Rozdíly v klimatických podmínkách po celém světě jsou fascinující a komplexní. Základní faktory, které je určují, se dají shrnout do několika klíčových bodů. Nadmořská výška hraje klíčovou roli – každých 100 metrů stoupání v nadmořské výšce znamená pokles teploty zhruba o 0,6 °C. Na vlastní kůži jsem to zažil v peruánských Andách, kde se během jednoho dne dalo prožít několik klimatických zón, od tropického údolí až po mrazivé vrcholky hor.
Vzdálenost od rovníku je další zásadní faktor. Čím blíže k rovníku, tím více slunečního záření daná oblast přijímá, a tudíž je teplejší. Zkušenosti z Austrálie a Jižní Afriky mi to jen potvrdily. Na opačném pólu, v arktických oblastech, jsem zažil zimu, na kterou se nedá zapomenout.
Vzdálenost od oceánu ovlivňuje jak teplotu, tak i srážky. Oceány fungují jako obrovské zásobníky tepla, takže oblasti u pobřeží mívají mírnější klima s menšími teplotními výkyvy než vnitrozemí. Naopak vnitrozemí je vystavené extrémnějším teplotám. Tento jev jsem pozoroval napříč kontinenty, od suchých pouští Mongolska po vlhké pobřeží Thajska.
Přítomnost horských pásmem zásadně ovlivňuje srážky. Hory fungují jako bariéry pro vzdušné masy, což vede k orografickým srážkám na návětrné straně a “dešťovému stínu” na závětrné straně. Klasický příklad jsem viděl v Himalájích, kde úrodné údolí leží na jedné straně horských masivů a suchá pustina na straně druhé.
Všechny tyto faktory se vzájemně ovlivňují a vytvářejí tak rozmanitost klimatických podmínek na naší planetě. Je to komplexní systém, jehož pochopení vyžaduje studium a zkušenosti z celého světa.
Čím se liší živočichové od ostatních živých organismů?
Živočichové, ty fascinující obyvatele naší planety, se od ostatních živých organismů, jako jsou rostliny či houby, liší celou řadou znaků. Nejde jen o pouhé přežívání, ale o aktivní interakci s prostředím. Představte si například tropický deštný prales – bouřlivý život tamní fauny je zcela odlišný od pomalého růstu bujné vegetace.
Klíčové rozdíly spočívají v následujících bodech:
- Aktivní příjem potravy a vody: Na rozdíl od rostlin, které si potravu vyrábějí fotosyntézou, živočichové aktivně vyhledávají a přijímají potravu. Myslete na hladového leoparda pronásledujícího antilopu v africké savaně – to je dokonalá ukázka tohoto principu. A stejně tak je důležitý příjem vody, bez něj by ani ten nejodolnější kamel nepřežil pouštní pouť.
- Pohyb: Většina živočichů se aktivně pohybuje, ať už chůzí, plaváním, létáním či plazením. Tento pohyb jim umožňuje hledat potravu, uniknout predátorům či najít si partnera k rozmnožování. Zkuste si představit migraci stáda pěniček do teplých krajin – úžasný přírodní spektakl.
- Rozvinuté smyslové vnímání: Živočichové mají složité smyslové orgány, které jim umožňují vnímat své okolí – zrak, sluch, čich, chuť a hmat. To je klíčové pro přežití a pro interakci s jinými organismy. Představte si netopýra, který se orientuje pomocí echolokace v naprosté tmě jeskyně – fascinující adaptace na prostředí.
- Heterotrofie: Živočichové jsou heterotrofní, což znamená, že získávají organické látky konzumací jiných organismů. To na rozdíl od autotrofních rostlin, které si organické látky vytvářejí samy. Myslete na dravce, kteří plní nezastupitelnou roli v ekosystému regulací populací kořisti.
Samozřejmě, růst, vývoj a rozmnožování jsou společné znaky všech živých organismů, ale u živočichů se tyto procesy odehrávají v kontextu jejich aktivního a komplexního vztahu k životnímu prostředí.
- Dýchání: Živočichové dýchají kyslík a vylučují oxid uhličitý. Způsob dýchání je různorodý – plíce, žábra, kůže.
- Vylučování: Odstraňování odpadních látek je nezbytné pro udržení homeostázy organismu.
Jaké jsou 4 hlavní příčiny eroze biodiverzity?
Čtyři hlavní příčiny úbytku biodiverzity jsou úzce provázané s lidskou činností a naše putování po světě to jen potvrzuje. Těžba, ať už dřeva v pralesních oblastech Amazonie, které jsem sám navštívil, nebo nerostných surovin v Mongolsku, devastuje ekosystémy a ničí přirozené biotopy. Viděl jsem na vlastní oči, jak rozsáhlá těžba mění krajinu k nepoznání.
Rozvoj infrastruktury – města, silnice protínající dříve nedotčené oblasti, železnice a průmyslové komplexy – to vše fragmentuje životní prostředí a omezuje prostor pro divokou přírodu. Pamatuji si, jak jsem v Africe sledoval, jak se stále zvětšující město rozrůstá na úkor savany, a s ním i ubývající počet zvířat.
Znečištění je tichý vrah biodiverzity. Od emisí z aut, které jsem vnímal i v nejodlehlejších koutech světa, po průmyslové odpady, které jsem viděl kontaminovat řeky v Asii, znečištění ovlivňuje celý ekosystém od mikroskopických organismů až po velká zvířata. A je to proces, který je těžké zastavit.
Těžba palivového dříví a mýcení lesů pro pastviny a plantáže jsou dalšími významnými faktory. Statistiky hovoří samy za sebe: 13 % světové populace stále vaří na ohni, což má obrovský dopad na lesní porosty. 11 % se týká pastvin, a 7 % plantáží a silnic. Při svých cestách jsem se setkal s lidmi, kteří na to doplácejí. V mnoha zemích se mýcení lesů děje neudržitelným způsobem.
Co znamená blýská se na časy?
Výraz “blýská se na časy” je stará česká pranostika, která se pojí s pozorováním bouřek a předpovědí počasí. Neznamená to přímo viditelné blesky s hřměním, ale spíše vzdálené atmosférické výboje, které my, pozorovatelé, vnímáme jako slabý, pomalu se šířící záblesk na obzoru. Může jít o dva jevy: vzdálenou bouřku, jejíž hrom už k nám nedoléhá kvůli velké vzdálenosti, nebo tzv. tiché výboje, o kterých se v minulosti příliš nevědělo. Tyto tiché výboje jsou fascinující – jde o atmosférické jevy, které produkují světelné efekty, ale bez slyšitelného hřmění. V podstatě to znamená, že bouřka je daleko a nejspíš se k nám nepřiblíží. Zkušenost našich předků s podobnými jevy je zanesena v pranostice, která slibuje zlepšení počasí na další den. Je to fascinující ukázka toho, jak pozorné sledování přírody a empirické poznání mohly vést k vytvoření funkčního systému předpovědí počasí, dlouho před vznikem meteorologie jako vědy. Z vlastních cest po světě vím, že podobné lidové pranostiky existují i v jiných kulturách, svědčící o univerzálním zájmu o předpověď počasí a o propojení s přírodou. Důležité je si uvědomit, že pranostika není absolutní zárukou, ale spíše pozoruhodným pozorováním s vysokou pravděpodobností výskytu.
Při svých cestách po různých koutech světa jsem se setkal s mnoha podobnými lidovými předpovědmi počasí, opírajícími se o pozorování přírodních jevů. Například v Andách pozorovali pastevci změnu barvy oblohy, která naznačovala blížící se bouři s deštěm, nezbytným pro jejich stáda. V afrických savanách se zase sledovalo chování zvířat před bouřkou. Tyto znalosti a zkušenosti se předávaly z generace na generaci a tvořily základní kámen pro přežití a úspěšnou existenci komunit, které žily v úzkém propojení s přírodou. Zjištění, že blýská se na časy a že to věští pěkné počasí, je další z fascinujících příkladů propojení mezi lidovými znalostmi a pozorováním přírodních úkazů.
Které 4 aspekty mají vliv na podnebí určitého místa?
Klima daného místa? To je pro nás turisty klíčové! Zeměpisná šířka – čím blíže k rovníku, tím tepleji, to je jasné. Ale nezapomeňte, že ovlivňuje i délku dne a noci, a tím i intenzitu slunečního záření. Nadmořská výška – každých 100 metrů výšky znamená pokles teploty asi o 0,6 °C. V horách je tedy o poznání chladněji a počasí se mění mnohem rychleji, takže pořádná vrstva oblečení je nutnost. Vzdálenost od oceánu – moře je obrovský regulátor teplot. Poblíž pobřeží jsou zimy mírnější a léta chladnější než ve vnitrozemí, kde se teploty výrazněji mění. A nakonec mořské proudy – teplé proudy, jako Golfský, přinášejí mírnější klima, zatímco studené proudy, třeba Labrador, ho ochlazují. Například kvůli Golfskému proudu je v Irsku podnebí mírnější, než by odpovídalo jeho zeměpisné šířce.
Prostě: správné oblečení a vybavení závisí na všech čtyřech faktorech. Před cestou si proto vždycky zkontrolujte předpověď počasí a počítejte s proměnlivými podmínkami, zvláště v horách a v blízkosti moře.
Co zpusobuje eroze půdy?
Eroze půdy, s níž se setkávám na svých toulkách, je prostě mechanické obrušování půdy pohybujícími se látkami. Nejde jen o vítr a vodu, jak si někteří myslí. Ledovce, třeba v horách, jsou neuvěřitelně silné erozivní síly, modelující krajinu po tisíciletí. Sníh, zejména při tání a následném odtoku, také významně přispívá k odnosu půdy. A pak jsou tu pohyblivé sutě a nezpevněné sedimenty – ty se samy o sobě pohybují a odnášejí s sebou další materiál. Viděl jsem na vlastní oči, jak prudký déšť na svahu vytvoří bahenní proudy, které odnesou i velké kameny. Je důležité si uvědomit, že eroze je přirozený proces, probíhající odjakživa, ale lidská činnost, jako je odlesňování a nevhodné hospodaření s půdou, ji dramaticky zrychluje. V suchých oblastech pak vítr hraje dominantní roli, vytvářející rozsáhlé pouště. Na místech s intenzivním dešťovým režimem je zase voda hlavní viníkem. Pozorování eroze v terénu mi dává skutečný obraz o síle přírody a o důležitosti ochrany půdy.
Co znamená Blýská se?
České přísloví „Blýská se“ má dvojí význam. Doslova popisuje bouřku, světelný jev doprovázející bouřkové mraky. Zkušený cestovatel ale ví, že bouřky, ač nepříjemné, často přinášejí následně krásné, slunečné počasí. Proto se výraz „Blýská se na časy“ používá metaforicky pro očekávání zlepšení situace. Myslím si, že to krásně ilustruje, jak příroda může inspirovat i naše myšlenky o budoucnosti. Mnohokrát jsem se během svých cest ocitl v situacích, které se zdály beznadějné, podobně jako bouřka, ale právě po nich přišlo něco překrásného, nové dobrodružství, neočekávané setkání nebo nádherná krajina. Tohle poučení z přírody se mi hodilo v mnoha zemích, od zasněžených hor Nepálu, přes vyprahlé pouště Maroka až po deštné pralesy Amazonie. V každé z těchto oblastí hraje počasí zásadní roli a pochopit jeho proměnlivost, je klíčové pro úspěšné cestování. Znamená to být připraven na nepřízeň osudu, ale zároveň udržovat optimismus, protože i po bouři vždy vyjde slunce. A tohle slunce, to je právě to „lepší počasí“, o kterém se v přísloví mluví. Je to symbol naděje na lepší časy, ať už se jedná o počasí, nebo o jakoukoliv jinou životní situaci.
Toto přísloví mi připomíná jednu specifickou cestu po severním Vietnamu. Silná bouřka nás zastihla v horském průsmyku, déšť lijak, viditelnost nulová. Mysleli jsme si, že už se nikdy nedostaneme ven. Po hodinách čekání se však bouře utišila, a před námi se otevřela úchvatná krajina s rýžovými políčky a malebnými vesničkami. Byla to jedna z nejkrásnějších scenérií, kterou jsem kdy viděl. A tehdy jsem si uvědomil pravdivost tohoto starého českého přísloví – po bouři vždycky vyjde slunce.
Jaké jsou příčiny úbytku deštných pralesů?
Úbytek deštných pralesů je vážná věc, kterou si jako vášnivý turista uvědomuji víc než kdy jindy. Hlavní příčinou je bezohledné zemědělství. Obrovské plantáže sóji, palmového oleje a další plodiny ničí unikátní ekosystémy. Představte si, kolik krásných treků a neuvěřitelných míst se tak ztrácí!
Další pohromou je těžba dřeva. Nejde jen o kácení vzácných dřevin, ale i o devastaci celých oblastí, narušení půdy a zhoršení vodního režimu. To má dopad na celou faunu a flóru, včetně druhů, které jsem ještě ani neměl možnost objevit.
Pro lepší představu, podívejte se na tyto faktory:
- Rozšiřování pastvin pro dobytek: Obrovské plochy deštných pralesů jsou káceny pro chov hovězího dobytka, jehož maso se pak exportuje do celého světa. To vede k masivní deforestaci a uvolňování skleníkových plynů.
- Těžba nerostných surovin: Získávání ropy, zemního plynu a dalších surovin devastuje pralesy a znečišťuje životní prostředí. Mnoho cest, které by mohly vést k nádherným vodopádům či skrytým jeskyním, se tak stává nepřístupných.
- Stavba infrastruktury: Silnice, železnice a přehrady vedou k fragmentaci pralesů a usnadňují přístup k dalším zdrojům drancování. Místa, kam se dříve dostali jen domorodci a vědci, jsou nyní přístupná i těžařům.
Je to komplexní problém, který vyžaduje globální řešení. Ztráta biodiverzity je pro nás, milovníky přírody, nenahraditelná. Každý strom, každá rostlina a každé zvíře hrají v tomto složitém ekosystému důležitou roli.
Proč je pro mírný podnebný pás charakteristické střídání čtyř ročních období?
Znáte ten úžasný pocit, když se procházíte jarní loukou plnou květů, pak se v létě koupete v teplém moři a na podzim obdivujete ohnivé barvy listí? Za touto krásnou, cyklickou proměnou přírody v mírném pásmu stojí sklon zemské osy. Naše planeta se při svém ročním putování kolem Slunce nenachází v kolmé poloze, ale je nakloněna o 23,5 stupně. Tohle zdánlivě malé naklonění má obrovský dopad na množství slunečního svitu, které dopadá na různé části Země.
Představte si to: během roku se severní a jižní polokoule střídají v tom, která je více nakloněna ke Slunci. Když je severní polokoule více přikloněna, dostává více slunečního záření, což vede k delším dnům, vyšším teplotám a létu. Naopak, jižní polokoule zažívá zimu. Šest měsíců později se role obrátí. A právě toto střídání intenzity slunečního záření, způsobené sklonem osy, je klíčem k existenci čtyř ročních období v mírném podnebném pásu – od jara přes léto a podzim až k zimě. Cestováním po světě si toho uvědomíte ještě více – čím blíže k rovníku se dostanete, tím méně výrazné jsou tyto sezónní rozdíly a v tropických oblastech se prakticky vytrácejí.
Zajímavé je, že délka dne se v mírném pásmu během roku značně mění, na rozdíl od rovníku, kde je délka dne po celý rok téměř konstantní. To má vliv nejen na teplotu, ale i na celou řadu biologických procesů v přírodě – od kvetení rostlin až po migraci zvířat. Je to fascinující tanec mezi Sluncem a Zemí, který tvoří pestrou tapiserii života, jakou známe.
Jaké faktory ovlivňují klima jednotlivých regionů?
Klima jednotlivých regionů je fascinující mozaika faktorů, které se prolínají a vzájemně ovlivňují. Nejedná se jen o suché vědecké definice, ale o živé procesy, které jsem na vlastní kůži poznal při svých cestách po celém světě. Sluneční záření, základní stavební kámen všeho, se liší podle zeměpisné šířky – proto je v tropech pořád vedro a na pólech zima. Změny v jeho intenzitě, ať už přirozené cyklické, nebo vlivem slunečních skvrn, hrají klíčovou roli.
Země se neustále pohybuje, a to ovlivňuje klima na dlouhodobé bázi. Milankovičovy cykly, změny v zemské ose a oběžné dráze, způsobují ledové doby a meziledové doby – procesy, které trvají tisíce let a které jsem mohl jen tušit z geologických útvarů, které jsem navštívil.
Albedo, neboli odrazivost povrchu, je klíčové. Sněhová pokrývka Arktidy odráží sluneční paprsky zpět do vesmíru, zatímco tmavé oceánské proudy je pohlcují. Změny v zamrzání a rozmrzání ledovců, které jsem viděl na vlastní oči, jsou jasným důkazem jeho vlivu.
Hory vytvářejí dešťový stín a ovlivňují proudění vzduchu. Vzpomínám si na prudké změny počasí při přechodu přes Andy – na jedné straně tropické vedro a na druhé straně suchá poušť.
Kontinentální drift, dlouhodobý proces posouvání kontinentů, má také zásadní vliv na klima, ovlivňuje oceánské proudy a rozložení pevnin.
A konečně, skleníkové plyny. Nárůst jejich koncentrace v atmosféře je jedním z hlavních faktorů současných klimatických změn, jejichž dopady už vidíme všude kolem sebe. Pozoruji, jak se mění krajina, jak se zvedá hladina moří a jak se mění ekosystémy, a to mě osobně velmi znepokojivě.
Všechny tyto faktory spolu úzce souvisí a vytvářejí komplexní systém, který ovlivňuje klima každého regionu na Zemi.
Co má člověk společně s ostatními živočichy?
Společné znaky člověka a ostatních živočichů sahají hluboko do evoluční historie. Dýchání, příjem potravy a vylučování jsou základní metabolické procesy, které jsem pozoroval u nejrůznějších druhů, od pouštních ještěrek v Namibii až po himálajské jaka. Rozmnožování, růst a vývoj jsou pak základem kontinuity života, procesy fascinující v každé své podobě, ať už sleduji páření pštrosů na afrických pláních, nebo vývoj korálů na Velkém bariérovém útesu. Schopnost pohybu, ať už jde o elegantní let kondora v Andách, nebo o plavání delfínů v Tichém oceánu, je klíčová pro přežití. Reakce na okolní prostředí, adaptabilita, je pak něco, co jsem viděl v praxi u stovek druhů, od odolnosti kaktusu v poušti Atacama po hibernaci medvědů v kanadských lesích. A konečně, odpočinek – nezbytná regenerace, kterou jsem pozoroval v podobě spánku šimpanzů v pralesích Konga, stejně jako u lenochodů v amazonském deštném pralese. Zde je důležité si uvědomit, že i zdánlivě malé rozdíly v těchto procesech mezi jednotlivými druhy, odlišují se v závislosti na jejich ekosystému a evoluční adaptaci.
Co to znamená Bečka?
Bečka, to byla stará česká jednotka objemu, používaná hlavně při obchodování se sypkými materiály jako sůl, ale i s tekutinami, jako pivo a víno. Její přesná velikost se dodnes neví s jistotou, odhaduje se na 70 až 100 litrů. Zajímavé je, že velikost bečky se mohla lišit v závislosti na regionu a dokonce i na prodávané komoditě. Nejednalo se tedy o jednotnou, přesně definovanou míru. Pokud narazíte na historické zmínky o bečkách, je důležité brát v úvahu tento kontextový faktor. Pro přesnější představu o množství, je vždy potřeba hledat další kontext, například velikost sudu, ze kterého se bečka odměřovala, nebo zmínky o jiných, lépe definovaných jednotkách používaných v té době a místě. Důležitá poznámka: pro moderní výpočty je nutné se spíše orientovat na přesnější jednotky, jako je litr.
Co je typické pouze pro mírný pás?
Mírný pás, ach, ten mi vždycky učaroval svou proměnlivostí! Málokdy tam klesne teplota pod bod mrazu, sníh je spíše kuriozitou, objevující se jen na pár dnů v roce. To ale neznamená, že by počasí bylo nudné – naopak! Je to země neustálých změn, kde se během jediného dne můžete ocitnout v letním slunci i pod dešťovou sprchou. Myslete na Irsko a Velkou Británii – klasické příklady. Vlhké, zelené, s mírnými zimami a chladnými léty. Ale pozor, toto platí spíše pro pobřežní oblasti. Pokud se vydáte do vnitrozemí, připravte se na větší teplotní výkyvy během roku. Tam už se můžete setkat s výraznějšími ročními obdobími. Nezapomeňte si s sebou vzít vrstvené oblečení – v mírném pásu se počasí rádo hraje na schovávanou a překvapuje i zkušené cestovatele. Není to tedy jen o stálém teple, ale o neustálém dynamickém tanečku počasí, co vás bude provázet od rána do večera.
Kdy začíná podzim 2025?
Podzim 2025 oficiálně začíná v pondělí 22. září ve 20:19 hodin, přesně v okamžiku, kdy Slunce vstoupí do znamení Vah. Tento astronomický jev, označující podzimní rovnodennost, se letos odehraje s tradiční přesností. Slunce bude v tento den vycházet přesně na východě a zapadat přesně na západě – ideální okamžik pro romantickou procházku či pozorování, které podtrhne magickou atmosféru přechodu mezi ročními obdobími. Je to zároveň skvělý čas pro plánované cesty do oblastí s výrazným podzimním zbarvením listí. Doporučuji například pohoří Jeseníky s jejich nádhernými bukovými lesy, nebo jihočeské Šumavy, kde se můžete kochat sytě červenými a žlutými tóny. Nezapomeňte na teplé oblečení, protože se večery rychle ochlazují. Ať už se vydáte kamkoliv, nezapomeňte zachytit kouzlo podzimní přírody – ať už fotografií, nebo jen v paměti.
Co máme společného s živočichy?
Společné máme s nimi úplně všechno! Jako aktivní turisté to vidíme na každém kroku. Přijímáme vodu a potravu – stejně jako my, zvířata potřebují energii na náročné výšlapy, ať už to jsou jeleni hledající pastvu, nebo my doplňující zásoby energie energetickými tyčinkami. Vylučujeme – a to i v podobě stop, které v terénu zanecháváme (a které nám mohou posloužit k orientaci, stejně jako sledujeme stopy zvířat). Dýcháme, pohybujeme se – ať už šplháme po skalách, nebo zvířata překonávají terénní překážky. Vnímáme okolí smysly – zvířata mají fantastický čich a sluch, který jim pomáhá v orientaci a hledání potravy, my používáme mapy, kompas a vlastní zkušenosti. Rosteme a vyvíjíme se – stejně jako zvířata se i my během života měníme a přizpůsobujeme se podmínkám. Rozmnožujeme se – záleží na druhu, ale i mezi zvířaty a lidmi existují rozmanité strategie rozmnožování. Ať už se pohybujeme po horách, lesích, nebo pouštích, neustále s nimi sdílíme stejný ekosystém a musíme respektovat jejich potřeby, abychom si udrželi zdravé životní prostředí pro oba.
Například, pozorování zvířecích stop nám může napovědět o jejich pohybu, přítomnosti potravy a potenciálních nebezpečích. Znalost jejich chování nám pomáhá předcházet konfliktům a respektovat jejich životní prostor. Vzájemná závislost je zřejmá – a my ji jako turisté musíme brát v potaz.
Proč je tání ledovců takový problém?
Tání ledovců, zejména v Grónsku a Západní Antarktidě, představuje obrovský problém, s nímž se naše planeta potýká. Nejedná se jen o estetickou ztrátu impozantních ledových masivů, ale o fatální hrozbu pro budoucnost lidstva.
Představte si: obrovské množství sladké vody, dosud uvězněné v ledu, se uvolňuje do oceánů. To povede k výraznému a dlouhodobému vzestupu hladiny moří. Mluvíme o metrech, nikoliv o centimetrech, a to s dalekosáhlými důsledky pro pobřežní města a ostrovní státy. Znáte ten pocit, když se vám po výstupu na vrchol hory otevírá dechberoucí výhled? Tento výhled by mohl být brzy ztracen pod hladinou.
A to není všechno. Změny v kryosféře, tedy v oblasti Země pokryté sněhem a ledem, mají dominový efekt:
- Nedostatek vody: Ledovce představují důležitý zdroj pitné vody pro miliony lidí. Jejich tání v krátkodobém horizontu sice zvýší vodní toky, ale dlouhodobě povede k jejich dramatickému úbytku, s devastujícím dopadem na zemědělství a zásobování pitnou vodou.
- Změna mořských proudů: Příliv sladké vody do oceánů může narušit teplotní a slanostní rovnováhu mořské vody, a tím i globální mořské proudy, které ovlivňují klima celého světa. Představte si to jako rozsáhlé poškození gigantického, ale křehkého mechanismu.
- Zvýšené riziko přírodních katastrof: Tání permafrostu, trvale zmrzlé půdy, uvolňuje metan – silný skleníkový plyn – a zvyšuje tak efekt globálního oteplování a zvyšuje riziko sesuvů půdy a povodní.
Důsledky jsou komplexní a propletené. Je to závod s časem. Každý ztracený ledovec se přibližuje k bodu zvratu, k němuž se už nelze vrátit. A důsledky tohoto zvratu by mohly být pro lidstvo katastrofální.
Čím se liší člověk od ostatních živočichů?
Co nás, lidi, odlišuje od zvířecí říše? Susanne Shultz ve své studii poukazuje na velkorysost, učení se nápodobou a vzdělávání druhých jako na klíčové lidské vlastnosti. Z vlastních cest po světě, od amazonských pralesů k himálajským vesnicím, jsem pozoroval, jak se tato jedinečná kombinace projevuje v lidských kulturách. Sdílení znalostí – ať už o pěstování manioku, stavbě yurty, nebo léčivých bylinách – je základním kamenem lidského pokroku. Na rozdíl od většiny zvířat, kde se dominantně uplatňuje princip soutěže o zdroje, lidi se dokáží vzájemně podporovat a spolupracovat na dlouhodobých projektech, od pěstování plodin po budování monumentálních staveb. Právě překonání čistě soutěživého přístupu k životu, dle Shultz, umožnilo akumulaci a šíření znalostí, které vedly k rozvoji lidské civilizace. To se projevuje v rozmanitosti kultur a technologií, které jsem měl možnost na svých cestách poznávat. Tento unikátní lidský model spolupráce a sdílení je fascinující, a zároveň křehký mechanismus, na jehož pochopení závisí naše budoucnost.
