Pod zemí v Římě se skrývá fascinující svět starověkých katakomb, skvělý cíl pro aktivního cestovatele, který touží prozkoumat historii z jiné perspektivy. Většina těchto rozsáhlých podzemních pohřebišť se nachází podél starobylé Via Appia Antica, což umožňuje skvěle zkombinovat návštěvu s procházkou nebo jízdou na kole po této ikonické cestě mimo centrum města.
Katakomby svatého Kalixta patří k největším a historicky nejdůležitějším, s rozsáhlým systémem tunelů, který vyžaduje pořádnou procházku pod zemí. Zde je pohřbeno nejvíce papežů, což podtrhuje význam místa.
Pokud hledáte nejlepší vizuální zážitek, katakomby svaté Priscilly jsou nejlépe zachovalé a ukrývají působivé raně křesťanské fresky.
Katakomby svatého Šebestiána jsou jedny z prvních a nabízejí pohled do samotných počátků křesťanských pohřbů v Římě.
Pro milovníky rozsáhlých podzemních sítí jsou katakomby svaté Domitilly to pravé – táhnou se přes patnáct kilometrů tunelů a komor, což je impozantní labyrint k objevování. Jedná se o jediné katakomby, kde jsou stále k vidění lidské kosti, což dodává prohlídce jedinečnou, lehce mrazivou atmosféru.
Připravte se na chladné, vlhké prostředí a místy úzké chodby. Prohlídky jsou obvykle vedené průvodci, kteří vás bezpečně provedou tímto historickým podzemním bludištěm.
Kdo je pohřben v katakombách Říma?
Římské katakomby byly primárně pohřebiště pro rané křesťany, ale i některé Židy a pohany. Jsou to rozsáhlé podzemní galerie.
Co se týče svatého Petra, ten není pohřben v typických římských katakombách, které najdete po obvodu města. Jeho hrob se nachází pod Svatopetrskou bazilikou ve Vatikánu, v mnohem starší nekropoli na Vatikánském pahorku. Je to naprosto klíčové, posvátné místo pro poutníky.
Ano, v některých římských katakombách *jsou* pohřbeni papežové, ale většinou ti nejranější. Například v Kalixtových katakombách je známá takzvaná ‘Kaple papežů’, kde jich bylo pohřbeno mnoho.
Proč všechna těla v katakombách?
Paříž na konci 18. století čelila vážnému problému. Městské hřbitovy doslova praskaly ve švech, zejména nechvalně proslulý Hřbitov Neviňátek (Cimetière des Innocents). Situace na povrchu byla neúnosná, zapáchající a vedla ke zdravotním rizikům.
Úřady se proto rozhodly pro radikální krok. V prosinci 1785 začaly práce na přemístění ostatků. Představte si tu scénu: dělníci v noci za svitu pochodní opatrně exhumují těla a převážejí je k novému místu odpočinku. Tím se stal obrovský, dosud nevyužitý podzemní labyrint pod městem – staré vápencové lomy.
Tyto rozsáhlé prostory nabídly ideální, lokální a především hygienické řešení pro uskladnění obrovského množství ostatků. Byl to v podstatě “sňatek z rozumu” – pragmatické řešení vážné krize, které zbavilo město přeplněných a nebezpečných hřbitovů.
Během následujících let sem byly postupně přemístěny ostatky odhadem až šesti milionů lidí z mnoha pařížských hřbitovů. Dnes jsou tyto podzemní chodby známé jako Pařížské Katakomby a nabízejí návštěvníkům jedinečný, ačkoliv mrazivý pohled do historie a pod pařížské ulice.
Co se stalo v katakombách Říma?
Římské katakomby? To je teprve pořádné dobrodružství pod zemí! Představte si rozsáhlou síť podzemních chodeb a galerií, které sloužily jako pohřebiště hlavně pro první křesťany a židovské komunity v Římě.
Tahle fascinující místa posledního odpočinku se datují od 2. do 5. století našeho letopočtu a dávají unikátní pohled na život a víru lidí té doby. Procházka těmito tmavými a chladnými tunely je jako sestup do historie, kde na stěnách dodnes najdete stopy raně křesťanského umění a symboliky.
Nejde jen o jednoduché hroby; jsou to často propracované výklenky vytesané přímo do tufu, typické horniny v okolí Říma. Tyto podzemní labyrinty využívané po několik staletí skrývají příběhy tisíců lidí a nabízejí jedinečný zážitek pro každého, koho láká historie a podzemní průzkum.
Proč se křesťané neklaněli římskému císaři?
Když putujete po starověkém Římě, třeba po Foru Romanu nebo Kapitolu, rychle pochopíte, jak moc bylo náboženství provázané se státní mocí. Římští císaři se neviděli jen jako političtí vládci.
Postupně se v Římě vyvinul a posílil kult císaře. Nebylo to vždycky jen o přímém prohlášení “jsem bůh” (často šlo o uctívání jeho “genia”, božského ducha, nebo deifikaci po smrti), ale stalo se to klíčovou součástí občanské loajality a státního náboženství. Uctívání císaře nebo obětování jeho soše bylo pro Římany v podstatě testem loajality k impériu a jeho řádu.
A teď si představte ty první křesťany. Jejich víra byla striktně monoteistická – věřili v jediného Boha a dodržovali první přikázání. Pro ně bylo naprosto nemyslitelné uctívat kohokoli jiného, natož pak člověka, ať už byl jakkoli mocný.
Tento rozpor vedl k obrovským problémům. Pro Římany to vypadalo jako zatvrzelost a hlavně jako nelojalita vůči státu. Nešlo jen o jinou víru (s jinými bohy si Římané poradili celkem snadno), ale o odmítnutí uznat a uctít samotný základ římské autority, která se opírala i o božské nároky císaře. Odmítnutí uctívat císaře bylo vnímáno jako odmítnutí celého římského systému.
Proto ta tvrdá reakce a perzekuce. Křesťané byli viděni nejen jako náboženští odlišenci, ale především jako odpůrci státu a narušitelé veřejného pořádku (Pax Romana). Nebyli “fanatiky” jen proto, že věřili v jednoho Boha, ale proto, že tato víra přímo kolidovala s požadavkem na politickou a náboženskou poslušnost vůči císaři.
Proč jsou římské ruiny tak hluboko pod zemí?
Když se v Římě vydáte za antickými památkami, často si všimnete, že se k nim vlastně ‘sestupuje’ – nacházejí se výrazně pod úrovní dnešních ulic. Za to může z velké části řeka Tibera.
V antických dobách byly její záplavy, zejména v obdobích vydatných dešťů, časté a divoké. A každá taková událost nezanechala jen zkázu, ale především obrovské množství bahna a nánosů (siltu).
Tyto sedimenty se s věky vršily, vrstvu po vrstvě. K tomu se přidaly i další faktory, jako jsou sutiny ze zřícených budov, odpad a především zvyk stavět nové domy a ulice jednoduše na troskách těch starých, aniž by se důkladně odklízelo. Bylo to často snazší než hloubit základy.
Úroveň terénu tak, zejména v níže položených částech města jako bylo Martovo pole nebo Forum Romanum, postupně stoupala, často o několik metrů oproti původní antické úrovni. Někteří prozíraví Římané sice stavěli na pahorcích, kde jsou jejich stavby dodnes lépe viditelné, ale valná část města v údolích je pohřbena hluboko pod nánosy staletí – směsicí říčního bahna a lidských dějin.
Proto k těm největším a nejzajímavějším ruinám dnes doslova ‘sestupujeme’, jdeme dolů do minulosti, která se s každou záplavou a novou stavbou schovávala hlouběji pod povrch.
Co je tajná chodba v Římě?
Jedním z nejzajímavějších a nejméně známých římských tajemství je bezpochyby Passetto di Borgo. Nejde o ledajakou uličku, ale o opevněný, zhruba 800 metrů dlouhý tajný koridor, který má za sebou dramatickou historii.
Tato unikátní pasáž sloužila jako přímé propojení mezi Vatikánem a Andělským hradem (Castel Sant’Angelo). Nechal ji vybudovat papež Mikuláš III. již v roce 1277 jako klíčovou součást obranného systému papežského sídla a okolí.
Hlavním účelem Passetta byla funkce únikového tunelu. V dobách vážného ohrožení, kdy byl Vatikán v nebezpečí, poskytovala tato skrytá a robustně opevněná cesta papeži a jeho doprovodu rychlý a bezpečný přesun do nedobytné pevnosti Andělského hradu, který po staletí sloužil jako papežské útočiště.
Nejslavnější okamžik Passetta přišel v roce 1527, během brutálního drancování Říma (Sacco di Roma), kdy ho využil papež Klement VII. k útěku před vojsky císaře Karla V.
Je to doslova chodba plná historie a intrik, svědek klíčových momentů papežství.
Proč se křesťané schovávali v římských katakombách?
Ptáte se na to, proč se křesťané skrývali v římských katakombách? Hlavní důvod byla sice pronásledování, to je pravda.
Ale ta představa, že to byla jejich tajná útočiště, kde se dlouhodobě skrývali před úřady, je prostě mýtus, který se rozšířil hlavně díky románům a filmům.
Ve skutečnosti byly katakomby primárně obrovská podzemní pohřebiště. Sloužily k pohřbívání tisíců lidí, křesťanů i vyznavačů jiných náboženství, protože pozemky nahoře byly drahé a křesťané navíc dávali přednost pohřbu do země před kremací.
Ano, během nejtvrdších vln pronásledování se *výjimečně* stávalo, že se tam křesťané *na krátkou dobu* sešli, aby tajně provedli bohoslužbu, například slavení eucharistie. Byl to spíš takový nouzový, dočasný úkryt pro náboženský akt.
Dnes jsou katakomby fascinující, rozsáhlé sítě podzemních chodeb a hrobek, které můžete navštívit. Ukazují důležitou část života a víry raných křesťanů – jejich pohřební zvyklosti, symboly, umění. Ale nebyly to žádné obytné nebo trvalé úkrytové bunkry.
Pohřbívají se papežové v katakombách?
Otázka pohřbívání papežů v katakombách je zajímavá a ukazuje vývoj křesťanských pohřebišť v Římě.
Ano, někteří z raných papežů skutečně našli místo posledního odpočinku v římských katakombách. Například Katakomby svatého Kalixta (Catacombe di San Callisto) byly ve 3. století oficiálním pohřebištěm římské církve a spočívá zde mnoho papežů té doby, známých jako “papežská krypta”. Tyto podzemní chodby sloužily křesťanům pro pohřby, když neměli vlastní pozemky nebo chtěli být pohřbeni blízko mučedníků.
Nicméně, není pravda, že by tam byla pohřbena většina z 266 papežů v historii. S legalizací křesťanství ve 4. století a následnou výstavbou velkých bazilik, jako je bazilika svatého Petra ve Vatikánu, se hlavní pohřební místa papežů přesunula. Většina papežů od středověku až po ty moderní je pohřbena právě ve Vatikánu, zejména v Grotách pod bazilikou svatého Petra, nebo přímo v bazilice či v okolních vatikánských hřbitovech.
Řím má celkově desítky historických křesťanských pohřebišť, jak katakomb, tak nadzemních hřbitovů, a papežské hroby jsou roztroušeny na několika významných místech, od starověkých podzemních chodeb po monumentální náhrobky nad zemí.
Co se stalo s těly v římských katakombách?
Co se vlastně stalo s těly pohřbenými v římských katakombách? Přestože byly tyto rozsáhlé podzemní galerie po staletí hlavním pohřebištěm raných křesťanů, jejich osud byl různý a fascinující.
Po legalizaci křesťanství ve 4. století ztratily katakomby svůj původní praktický význam jako skrytá pohřebiště. Staly se spíše poutními místy u hrobů mučedníků. Od 6. století se tam pohřbívali už jen výjimeční jedinci a svatí.
K 10. století však byla většina katakomb definitivně opuštěna. Důvod byl prozaický i duchovní: kvůli bezpečí před opakovanými nájezdy a pro snazší dostupnost pro rostoucí počet poutníků se důležité svaté relikvie mučedníků začaly ve velkém přesouvat do nově budovaných bazilik a kostelů uvnitř hradeb Říma. To odčerpalo z katakomb jejich hlavní “atrakci”.
A co většina ostatních těl? Ta zůstala ve svých podzemních hrobkách (tzv. loculi či cubicula). Postupem věků se samozřejmě rozpadla a hrobky se mohly zhroutit nebo být zasypány. Katakomby na mnoho staletí upadly v zapomnění, jejich vstupy zarostly a staly se legendami.
K jejich znovuobjevení, které probudilo zájem a vedlo k modernímu výzkumu, došlo náhodou v roce 1578. Dnes při návštěvě katakomb procházíte složitým bludištěm tunelů, obdivujete dochované fresky a vidíte tisíce prázdných nebo zapečetěných hrobek, ale rozpadlé pozůstatky těl se zde již běžně nevystavují.
Co je to za tajnou klíčovou dírku v Římě?
Stojíte na klidném náměstíčku na Aventinském pahorku v Římě. Před vámi jsou nenápadné, staré zelené dveře. Ale nekoukáte na dveře, skláníte se k jejich mosazné klíčové dírce. A pak se to stane. Skrze maličký otvor se vám naskytne jeden z nejúchvatnějších a naprosto dokonale zarámovaných pohledů na chrám svatého Petra, jaký si lze představit. Jako by zahrada za dveřmi tvořila přírodní tunel vedoucí přímo k jeho kopuli.
Tato ‘tajná’ klíčová dírka, anglicky známá jako Aventine Keyhole, se nachází na Piazza dei Cavalieri di Malta. Patří k sídlu Suverénního vojenského hospitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského, Rhodu a Malty, tedy Maltských rytířů. A koukáte se skrz jejich zahradu! Právě to je to kouzlo – vidíte tři “státy” (Řím, Vatikán, sídlo Maltských rytířů) a k tomu ikonický symbol Říma, vše jedním mrknutím oka (nebo spíš jedním okem u dírky).
Přestože už to dávno není neznámé místo, jeho kouzlo zůstává. Připravte se na malou frontu, zvlášť v populárních časech. Ale věřte mi, čekání se vyplatí.
Užitečné tipy pro návštěvu:
- Lokace: Piazza dei Cavalieri di Malta, Aventinský pahorek. Snadno dojdete pěšky třeba z Circo Massimo.
- Nejlepší čas: Zkuste to brzy ráno, abyste se vyhnuli největším davům a zažili kouzelné ranní světlo. Západ slunce je sice krásný, ale bývá tam nejvíc lidí.
- Co uvidíte: Perfektně zarámovanou kopuli chrámu svatého Petra skrze alej stromů v zahradách Maltských rytířů.
- Proč je to zvláštní: Jde o optický klam a dokonalou kompozici, která promění zdánlivě obyčejnou klíčovou dírku v okno do pohádky.
Jaká jsou tajemství televizního seriálu Řím?
Chcete znát tajemství seriálu Řím? Nejsou to jen zakopané poklady čekající na odkrytí bagrem. Skutečné tajemství spočívá v mistrném oživení pulzujícího srdce Římské republiky v její nejbouřlivější éře.
Tento epos vás vtáhne přímo do ulic, chrámů a paláců věčného města. Uvidíte Řím očima obyčejných vojáků, jako jsou Lucius Vorenus a Titus Pullo, jejichž osudy se prolínají s největšími postavami dějin – od Caesara a Pompeia po Kleopatru a Octaviána.
Seriál brilantně odhaluje vrstvy římské společnosti: syrovost vojenského života, intriky v senátu, rituály kněží i drsnou realitu v chudinských čtvrtích. Každý detail kostýmů, výpravy a dialogů je pečlivě propracován, aby evokoval pocit skutečné cesty časem.
Jeho síla není v hledání dávno ztracených artefaktů, ale v odkrývání věčných lidských příběhů o moci, loajalitě, lásce, zradě a přežití uprostřed historických turbulencí. To je to, co dělá Řím tak nezapomenutelným.
Proč je většina Říma pod zemí?
Velká část antického Říma se ocitla doslova pohřbená pod zemí hlavně kvůli neúnavnému působení řeky Tibery.
Její pravidelné záplavy, probíhající po staletí, přinášely obrovské množství sedimentů – jemného bahna a písku. Tyto nánosy se postupně usazovaly, což vedlo k neustálému a výraznému zvyšování úrovně terénu, někdy o mnoho metrů.
Starověké ulice, náměstí (fóra), domy, chrámy i celé komplexy byly tímto způsobem postupně zaneseny a pohřbeny pod narůstající vrstvou země.
Místo odklízení těchto nánosů v průběhu dějin obyvatelé Říma jednoduše stavěli nová města a budovy na povrchu těchto pohřbených vrstev. Proto dnes při návštěvě archeologických nalezišť vidíte, že úroveň antického Říma je často o 5, 10 i více metrů níže než moderní ulice – je to fascinující svědectví o neuvěřitelné vrstevnatosti a hloubce historie tohoto věčného města, které doslova stojí na svých minulých inkarnacích.
Proč jsou staré věci pod zemí?
Při cestování po světě a návštěvě archeologických nalezišť si člověk brzy uvědomí, že je to vlastně docela jednoduchý proces. Naši předkové, ať už to byli obyvatelé starověkých hradišť, římských vil nebo středověkých vesnic, měli podobné potřeby a problémy jako my – potřebovali se bránit, odvodňovat pozemky nebo vymezovat území, a zároveň museli řešit, co s odpadky?
Často proto hloubili příkopy, jámy nebo zemnice (podzemní stavby) kolem svých obydlí, osad, ohrad pro zvířata či polí. Tyto příkopy sloužily různým účelům – jako součást obranného opevnění (tvořily valy a hradby), pro odvodnění přemokřené půdy, nebo jen jako hranice pozemků. A když bylo třeba se zbavit odpadků – rozbitých hliněných nádob (známé archeologům jako “střepy”), nepoužitelných nástrojů z kamene či kovu, kostí zvířat po jídle, zbytků stavebního materiálu, nebo dokonce i ztracených osobních předmětů, jako jsou spony či mince – nejjednodušší a nejpraktičtější způsob bylo hodit je právě do těchto otevřených příkopů nebo jam.
V průběhu času, ať už byla osada opuštěna (lidé se přesunuli jinam), nebo se život na místě jen postupně měnil, docházelo k přirozenému zasypávání těchto prohlubní. Vítr navíval půdu, eroze splavovala materiál z okolí, opadané listí a organické zbytky se rozkládaly a postupně příkopy a jámy plnily. Někdy je lidé zasypali i úmyslně, například když budovali na stejném místě něco nového a staré struktury už nepotřebovali.
Tímto postupným procesem sedimentace a zasypávání se vrstva odpadků a ztracených předmětů, které představují vlastně skládky starověku a středověku, dostala pod nově se tvořící vrstvy půdy. Pro nás, dnešní archeology a zvídavé cestovatele, kteří prozkoumávají minulost, jsou tyto zasypané příkopy, jámy a zemnice neuvěřitelně cennými časovými schránkami. Každý nalezený střep, každá kost, každá spona či nástroj nám vypráví příběh o životě, práci, stravování a zvycích lidí, kteří zde žili před stovkami či tisíci lety. Právě díky tomuto jednoduchému procesu “pohřbívání” se předměty dochovaly a my dnes můžeme nahlédnout tak hluboko do minulosti naší civilizace.
Byl Ježíš pohřben v katakombách?
Ne, Ježíš nebyl pohřben v katakombách.
Podle biblických evangelií byl pohřben v nové skalní hrobce, která patřila bohatému a vlivnému následovníkovi jménem Josef Arimatejský.
Tato hrobka, vytesaná ve skále, se nacházela v zahradě poblíž místa ukřižování, známého jako Golgota. Její klíčovou vlastností, na kterou Bible opakovaně upozorňuje, bylo, že byla zcela nová a nepoužitá. To znamená, že uvnitř nebyly žádné jiné ostatky – ani v kochiích (typické výklenky pro těla), ani v ossuáriích (pozdější schránky na kosti po rozkladu těla), což by mohlo být běžné v rodinných hrobkách po delší době užívání. Byla připravena specificky pro toto jedno, jedinečné pohřbení.
Katakomby, jak je známe například z Říma nebo jiných historických lokalit, představují jiný typ pohřbívání – rozsáhlé podzemní galerie a tunely sloužící pro komunitní pohřby, často spojené s ranými křesťany a dobami pronásledování. Ježíšův hrob byl soukromá skalní hrobka, což byl tehdy běžný, i když nákladný, způsob pohřbívání pro zámožné vrstvy v oblasti Judska. Jeho pohřbení se odehrálo v jiném historickém a architektonickém kontextu než pozdější pohřby v katakombách.
Co vidíte skrz klíčovou dírku v Římě?
Na slavném pahorku Aventin v Římě, na náměstí Rytířů sv. Jana (Piazza dei Cavalieri di Malta) je místo, kde se skrývá jeden z nejznámějších římských “výhledů” – klíčová dírka (Buco della Serratura) ve velkých dřevěných vratech.
Zapomeňte na klíče. Stačí přiložit oko k této nenápadné dírce a před vámi se rozprostře naprosto dokonalý, zarámovaný pohled na kopuli Svatopetrského chrámu.
Proč je tento pohled tak výjimečný? Je to mistrovské dílo perspektivy a zahradního designu. Skrze alej stromů v zahradách Suverénního řádu maltézských rytířů uvidíte “Cuppolone” (jak Římané přezdívají velké kopuli) v neuvěřitelně ideálním záběru, jako by byl stvořen jen pro vás.
Aventin je sám o sobě oáza klidu, kousek od dírky najdete nádhernou Pomerančovou zahradu (Giardino degli Aranci) s panoramatickým výhledem na celý Řím – skvělé místo k odpočinku před nebo po “výhledu z dírky”.
Buďte připraveni na to, že u dírky bývá často menší fronta. Ale ten jedinečný zážitek, kdy se vám před okem objeví slavná kopule v dokonalém rámci, za chvilku čekání rozhodně stojí.
Občas je pohled skutečně jemně zahalen v oparu, což celému okamžiku dodává nádech tajemna a magie. Je to malý, ale nezapomenutelný římský poklad.
Kteří papežové nejsou pohřbeni v Římě?
Mezi významné papeže, jejichž hroby nenajdeme v římských bazilikách či kryptách, patří několik jedinců spojených s mimořádnými historickými okolnostmi a cestami, které je zavedly daleko od Vatikánu.
Papež Řehoř XII. (1406–1415), poslední před Benediktem XVI., který se rozhodl vzdát se úřadu, není pochován v Římě. Jeho hrob najdete v katedrále v Recanati, malebném městě v italském regionu Marche, daleko od vatikánského ruchu, kde skončil svůj život po abdikaci během západního schizmatu.
Nemůžeme opomenout papeže spojené s dobou, kdy Svatý stolec sídlil ve Francii. Papežové Jan XXII. a Benedikt XII., klíčové postavy avignonského papežství (1309–1376), jsou pohřbeni právě tam – v Avignonu, v impozantním Papežském paláci, nikoliv u Tibery.
Další pozoruhodnou postavou je svatý Celestin V., který zemřel v roce 1294 krátce po své překvapivé rezignaci (jeden z vůbec nejvzácnějších případů v historii papežství). Jeho ostatky spočívají v bazilice Santa Maria di Collemaggio v L’Aquile, v regionu Abruzzo, místě poznamenaném silnou vírou i dějinnými událostmi.
Proč je v katakombách 6 milionů lidí?
Proč je v pařížských katakombách odhadem šest milionů lidí?
Nejedná se o místo, kde by v jeden okamžik zemřelo tolik lidí. Pařížské katakomby, oficiálně nazývané Ossuaire Municipal (Městská kostnice), představují obrovský podzemní úložiště kostí, které sem byly systematicky přesouvány z tehdy přeplněných a hygienicky neúnosných pařížských hřbitovů.
Od konce 18. století, konkrétně od roku 1785, se Paříž potýkala s vážným problémem: její hřbitovy, umístěné často uprostřed hustě osídlených oblastí, byly kriticky přeplněné. To vedlo k zápachu, znečištění podzemní vody a šíření nemocí. Nejznámějším příkladem byl Hřbitov nevinných (Cimetière des Saints-Innocents), který byl v roce 1780 uzavřen kvůli zřícení zdi přetížené hroby.
Řešením bylo využití rozsáhlé sítě opuštěných podzemních vápencových lomů, které se táhnou pod velkou částí města. Během následujících desetiletí, zejména během Francouzské revoluce a v 19. století, byly hřbitovy postupně rušeny, kosti exhumovány a v nočních procesích tajně transportovány do těchto podzemních prostor.
Zpočátku byly kosti jednoduše sypány do šachet, ale později, pod vedením Inspektorátu lomů (Inspection Générale des Carrières), byly kosti a lebky umělecky a uspořádaně vyskládány podél zdí tunelů, čímž vznikla impozantní, byť ponurá podívaná, kterou dnes návštěvníci vidí. Odhad 5 až 6 milionů lidí pochází z těchto masivních přesunů, které trvaly až do roku 1860.
