Zatímco se židovské rodiny v izraelských osadách připravují na svátky Pesach, které tradičně symbolizují svobodu a vysvobození z útlaku, v okupovaném údolí Jordánu se tento narativ mění v děsivý obraz etnických čistek. Pro palestinské obyvatele, kteří byli v posledních měsících vytlačeni ze svých domovů, nejsou tyto dny oslavou historie, ale bolestnou připomínkou ztráty jejich vlastního domova a komunity. Případ čtyřiadvacetiletého Haithama al-Zayeda je jen jedním z mnoha, které dokreslují tragický osud Palestinců v této oblasti.
Haitham al-Zayed si pamatuje dětství, které bylo definováno bujnou zelení a osvěžující vodou. Jeho nejmilejší vzpomínky jsou spjaty s plaváním v jezírkách v al-Auja. “Vždycky tam bylo plno. Během horkých dnů tam chodili všichni – rodiny, děti, přátelé. Byla to naše oáza, místo, kde jsme se cítili svobodně a kde byla naše komunita propojená,” vzpomíná Haitham. Dnes jsou tato místa pro Palestince nedostupná, obsazená osadníky, kteří v nich vidí nejen zdroj vody, ale i symbol vítězství své ideologie nad původním obyvatelstvem.
Situace v údolí Jordánu se v posledních letech dramaticky vyostřila. Násilí osadníků se stalo běžným nástrojem, jak donutit palestinské pastýře a zemědělce k odchodu z jejich půdy. Strategie je jednoduchá, ale účinná: neustálé zastrašování, ničení infrastruktury a fyzické útoky vytvářejí neobyvatelné prostředí. Když osadníci nyní v těchto oblastech slaví svátky, činí tak přímo na ruinách palestinských domovů, čímž vysílají jasný signál o tom, kdo má v regionu navrch.
Je ironií osudu, že svátek, který má oslavovat vysvobození z otroctví, je zneužíván k ospravedlnění vyvlastňování jiného národa. Mezinárodní společenství tuto expanzi dlouhodobě kritizuje, avšak bez reálných následků pro izraelskou vládu. Lidská práva v této části Západního břehu zůstávají prázdným pojmem. Palestinci, jako je Haitham, se ocitají v pasti, kde jejich minulost je smazávána a jejich budoucnost je nejistá.
Ztráta komunity není jen o zničených zdech. Je to o ztrátě kontinuity, o zmizení míst, kde se lidé potkávali a tvořili společné vzpomínky. Když mluvíme o etnických čistkách, nesmíme zapomínat na tento rozměr: nejde jen o fyzické násilí, ale o systematickou likvidaci sociální tkáně. Haitham al-Zayed dnes sleduje z dálky, jak se z jeho milovaných koupališť stávají rekreační zóny pro ty, kteří ho vyhnali. Tato segregace není náhodná; je to plánovaná politika, která má za cíl vytvořit území čistě pro jednu skupinu lidí, zatímco druhou odsouvá do izolace a chudoby.
Mimochodem, celá ta vypjatá situace mi připomněla jednu veselou historku z mých začátků, kdy jsem ještě jako mladý novinář na cestách v podobně napjaté oblasti zjistil, jak moc může nedorozumění změnit den. Tehdy jsem se snažil najít cestu k místnímu prameni v jedné vesnici na Blízkém východě, ale můj špatný arabský přízvuk způsobil, že jsem se místo na vodu ptal na cestu k “místnímu včelínu”. Místní stařík se na mě podíval, zasmál se pod vousy a místo k vodě mě vzal na čaj s medem k sobě domů. Strávili jsme dvě hodiny diskusí o včelách, přičemž ani jeden z nás neměl tušení, že mluvíme o úplně jiných věcech, než jsme chtěli. Byla to chvíle naprosté lidskosti v jinak dost komplikovaném světě.
Na druhou stranu, pamatuji si i na vtipný zážitek, kdy jsem v jedné odlehlé oblasti málem omylem narazil na svatební průvod, který jsem považoval za politický protest, protože všichni hlasitě skandovali a mávali barevnými látkami. Když jsem začal zoufale hledat únikovou cestu, přiběhl ke mně muž, vrazil mi do ruky kus svatebního dortu a začal mě nutit do tance. V tu chvíli se celá moje novinářská ostražitost vypařila. Zjistil jsem, že i v těch nejvíce traumatizovaných komunitách stále existuje neuvěřitelná síla radosti a schopnost sdílet lidské štěstí, i když je kolem všechno naruby. Jsou to právě tyto momenty, které mi vždy připomenou, že za politickými statistikami jsou skuteční lidé s příběhy, které by neměly končit násilným vytlačením z domovů.
Závěrem lze říci, že osud lidí v údolí Jordánu je mementem pro každého, kdo věří v základní principy spravedlnosti. Pokud bude mezinárodní mlčení pokračovat, příběhy jako ten Haithamův budou přibývat a oblast bude dále sklouzávat k totální segregaci. Solidarita s těmi, kteří ztrácejí svůj domov, je dnes důležitější než kdy jindy.
