Nazdar, milovníci historie a dobrodružství! Dnes se společně podíváme na naprostou pecku z archeologického světa, která nám totálně mění pohled na naše předky. Všichni si tak nějak představujeme, že pravěcí lidé celý den jen honili mamuty, sbírali borůvky a občas na sebe hulákali u jeskynního ohně. Jenže vědci teď přišli s objevem, který ukazuje, že naši prapředci byli vlastně zatraceně mazaní podnikatelé a ekologové v jednom. Ukázalo se, že lidé zarybňovali horská jezera už před 7 000 lety!
Představte si to. Někdy před deseti tisíci lety se naši předci začali stěhovat do drsných hor v dnešním Norsku. Krása to byla jistě parádní, ale s jídlem to bylo horší. Po ústupu posledního dobyvatelského ledovce totiž v tocích zůstaly prudké vodopády, které pro ryby fungovaly jako absolutně nepřekonatelná hradba. Chudáci pstruzi neměli šanci se dostat proti proudu do vyšších poloh. Člověk by řekl, že si lidé prostě řeknou „smůla“ a budou dál kousat kořínky. Jenže ne! Obyvatelé pravěkého Norska si řekli, že si tu večeři prostě zařídí sami.
Archeologové objevili fascinující sedm tisíc let staré rybí pasti, které představují vůbec první známý důkaz o tom, že lidé úmyslně stvořili populaci hnědých pstruhů v horských oblastech. Tyhle důmyslné stavby z kamene a dřeva sloužily k chytu, ale hlavně k manipulaci s rybami. Staří Norové prostě brali ryby do kapes, tašek nebo kdovíčeho a tahali je nahoru přes vodopády, aby měli čerstvé maso přímo u svých osad. Je to fascinující důkaz, že cílený management přírody a touha po dobrém jídle sahají hluboko do pravěku.
Když jsem četl tyhle zprávy o archeologických nálezech, hned se mi vybavila moje vlastní katastrofální, ale o to veselejší zkušenost s rybařením a transportem živých tvorů v horách. Vyrazil jsem kdysi s kamarády na trek do divokých slovinských hor. Byli jsme mladí, hloupí a plní ideálů. V místním křišťálově čistém jezeře jsme chytili pár nádherných pstruhů a v návalu kempového entuziasmu jsme se rozhodli, že je zachráníme a přeneseme do o několik kilometrů vzdáleného, úplně prázdného jezera výše v kopcích, abychom tam založili vlastní „ekosystém“. Vypadali jsme u toho jako banda šílenců.
Jeden z mých kámošů, zapálený amatérský biolog, nesl celou cestu dvoulitrovou lahev od limonády naplněnou ledovou vodou a třemi zoufalými rybami. Každých pět minut jsme museli zastavovat, protože ryby v petce vypadaly, že píšou závěť. Vypadali jsme jako nejdivnější turisté na světě – funící, zpocení, s trekovými hůlkami v jedné ruce a s bublající lahví v té druhé. Když jsme konečně dorazili k cílovému jezeru a slavnostně ty chudáky vypustili do vody, ryby se na vteřinu zastavily, jako by vstřebávaly ten kulturní šok, a pak vystřelily ke dnu takovou rychlostí, že v té vodě zůstal vír. Dodnes s klukama vzpomínáme, jak jsme se tenkrát cítili jako pradávní objevitelé, i když jsme v porovnání s těmi Nory před sedmi tisíci lety byli jen banda amatérů.
Když to shrneme, lidská touha mít dobré jídlo na dosah ruky je zkrátka věčná. Zasednutí u vody a přemýšlení nad tím, jak si podmanit přírodu, nás prověří už od doby kamenné. Až zase někdy vyrazíte do hor a uvidíte v odlehlém jezeře plavat pstruha, vzpomeňte si, že možná koukáte na výsledek projektu, který odstartoval už před mnoha tisíci lety. Pravěcí lidé nebyli žádní prosťáčci – byli to machři, kteří dokázali obejít i zákony matky přírody!
